III.ÚS 148/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 148/26 ze dne 2. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1. M. Ch. a nezletilých 2. K. Ch., 3. E. Ch., 4. K. Ch., 5. A. Ch., 6. T. Ch., zastoupených Mgr. Pavlem Štanglem, advokátem, sídlem Zárubova 506/4, Praha 12 - Kamýk, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 14. listopadu 2025 č. j. MV-136712-3/SO-2025, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy ze dne 25. července 2025 č. j. MV-7241-10/VS-2025, za účasti Ministerstva vnitra, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo nezletilých stěžovatelů na zvláštní ochranu dětí zaručenou čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel za sebe a své nezletilé děti ve věku 13 let, 12 let, 10 let, 9 let a 5 let (k datu rozhodnutí o rozkladu účastníka) požádal o udělení státního občanství České republiky. Ministerstvo vnitra v záhlaví uvedeným rozhodnutím ze dne 25. 7. 2025 žádost zamítlo, a to z důvodu uvedeného v § 13 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), ve znění pozdějších předpisů. Podle stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky (dále jen "bezpečnostní sbory") stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu ve smyslu § 22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky. Ministerstvo proto v souladu s § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, již neprovádělo další dokazování, tj. již neprovádělo hodnocení splnění ostatních zákonných podmínek pro udělení státního občanství České republiky. Podle § 140 odst. 7 správního řádu se ve společném řízení vydává jedno společné rozhodnutí, nezletilé děti tak sdílely právní postavení stěžovatele. 3. Ministr vnitra posléze rozkladu stěžovatelů nevyhověl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil v záhlaví uvedeným rozhodnutím ze dne 14. 11. 2025. Nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí s ohledem na důvod nevyhovění žádosti o udělení státního občanství. Z § 22 odst. 3 věty druhé zákona o státním občanství České republiky vyplývá povinnost správního orgánu uvést pouze, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Správní orgán tedy nemá povinnost uvádět specifikaci negativních stanovisek bezpečnostních sborů či se jimi v rámci odůvodnění podrobněji zabývat. V případě, že v řízení o žádosti vyjde najevo, že osoby žádající o státní občanství České republiky ohrožují bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, se v odůvodnění rozhodnutí pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Neumožňuje-li stanovisko bezpečnostních sborů udělit státní občanství, není třeba dalšího dokazování. Konkrétní skutečnosti jsou pak uvedeny v utajované části spisu. Ze stejných důvodů nebylo nutné blíže zkoumat integraci stěžovatelů a území České republiky. K žádosti dětí, které byly projednány ve společném řízení postupem podle § 140 odst. 3 správního řádu, dodal, že institut trvalého pobytu garantuje nezletilým dětem všechna nezbytná práva pro jejich další pobyt a dospívání na území České republiky, jako například zdravotní pojištění, přístup ke vzdělání a další. Správní orgán neshledal žádný "jiný důležitý důvod" ve smyslu § 140 odst. 3 správního řádu, proč mely být žádosti dětí vyčleněny k samostatnému řízení. II. Argumentace v ústavní stížnosti a vyjádření k ní 4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces spočívající předně v tom, že správní orgány neprovedly test proporcionality, tedy nepřezkoumaly konkrétní důvod, pro který zpravodajská služba vydala negativní stanovisko. Oba správní orgány také formálně deklarovaly, že zvažovaly proporcionalitu rozhodnutí, aniž by se integrací rodiny skutečně zabývaly. Stěžovatel žije v České republice od roku 1999, tedy více než čtvrt století. Je bezúhonný, pracovně integrován, řádně plní své povinnosti. Jeho pět dětí se v České republice narodilo a jsou zde plně integrovány. Přesto správní orgány prohlásily veškerou integraci za "bezpředmětnou" a odmítly provést jakékoliv vážení protichůdných zájmů. Stěžovatelé dále upozorňují na nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí s odkazem na nález ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2116/21 (N 181/108 SbNU 213), podle kterého je bezpředmětné v rozhodnutí neuvádět informace o důvodu ohrožení bezpečnosti, jde-li o informace veřejně dostupné. Stanoviska bezpečnostních sborů nejsou pro správní orgán závazná a správní orgán musí provést vlastní, nezávislé hodnocení, zda bezpečnostní riziko skutečně odůvodňuje zamítnutí žádosti. 5. Stěžovatelé dále upozorňují, že v řízení byla porušená též práva nezletilých dětí. Zákon o státním občanství v § 22 odst. 3 sám rozlišuje mezi dospělými a dětmi, když stanoví, že stanoviska bezpečnostních sborů se vyžadují pouze u žadatelů starších patnácti let. Zákonodárce tak výslovně uznal, že děti nemohou představovat stejné bezpečnostní riziko jako dospělí. V projednávané věci jsou všichni nezletilí stěžovatelé mladší 15 let. Přesto jim bylo udělení občanství odepřeno výhradně na základě údajného bezpečnostního rizika spojeného s jejich otcem, aniž by jejich situace byla posouzena individuálně. Státní občanství a povolení k trvalému pobytu přitom nejsou srovnatelné. Přičítání údajného bezpečnostního rizika otce nezletilým dětem představuje formu kolektivní viny a diskriminace na základě rodinného původu. 6. Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhlo nevyhovění. V rámci řízení o rozkladu stěžovatele si odbor správní, který zajišťuje činnost rozkladové komise ministra vnitra, vyžádal aktualizovaná stanoviska bezpečnostních sborů, přičemž ministr vnitra dospěl k závěru, že bezpečnostní riziko ze strany stěžovatele je stále dáno, a proto rozklad stěžovatele zamítl. Vzhledem k charakteru společné žádosti se podle § 140 odst. 7 správního řádu vydává jedno společné rozhodnutí, a osoby zahrnuté do společné žádosti tak sdílejí právní postavení stěžovatele. V daném případě nebyly shledány důvody pro vyloučení nezletilých dětí ze společného řízení ve smyslu § 140 odst. 3 správního řádu. Nezletilé děti jsou (vzhledem ke svému věku) plné citově i existenčně závislé na svých rodičích, státních občanech Libanonské republiky. Správní orgán prvního stupně i ministr vnitra respektují zásadu jednotného státního občanství v rodině, resp. jednotného státního občanství rodičů a nezletilých dětí. Nezletilé děti by mohly poté, co dosáhnou zletilosti, naplnit podmínky pro nabytí státního občanství České republiky zjednodušeným způsobem, a to prohlášením podle § 35 zákona o státním občanství České republiky. Co se týče námitky nedostatečného odůvodnění, že napadená právní úprava je projevem optimalizace případného protichůdného působení ochranných mechanismů dvou hodnot chráněných Ústavou České republiky, a to zájmu jednotlivce na sdělení důvodů zamítavého rozhodnutí na straně jedné a bezpečnostních zájmů státu na straně druhé. Veškerým požadavkům judikatury správní orgány dostály. III. Posouzení Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými osobami, které byly účastny řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Ústavní soud pro účely tohoto řízení vyžádal spisy a stanoviska bezpečnostních sborů, ze kterých ministerstvo při rozhodování vycházelo. Nahlédl též do utajované části spisu. 9. V nálezu sp. zn. III. ÚS 22/20 ze dne 29. 9. 2020 Ústavní soud uvedl, že jakkoliv neexistuje základní právo na udělení státního občanství, zůstává stěžovateli v podmínkách právního státu zachováno ústavní právo žádat, aby správní orgán v řízení ve věcech udělení státního občanství České republiky jednal stanoveným postupem, v jehož rámci mu bude zaručena jiná právní ochrana podle čl. 36 odst. 1 Listiny při plném respe