III.ÚS 1531/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1531/16 ze dne 19. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Petra Dorociaka a Lesjy Dorociakové, zastoupených JUDr. Filipem Sojákem, advokátem, sídlem Košická 63/30, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2016 č. j. 21 Cdo 203/2016-240 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 11 Cmo 387/2009-203, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Richarda Mikuly a Hany Mikulové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé navrhují zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 13 C 4/2006, jejž si Ústavní soud vyžádal, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 9. 1. 2009 č. j. 18 Co 9/2009-170 odmítl podle § 50c odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o. s. ř."), pro opožděnost odvolání stěžovatelů proti rozsudku obvodního soudu ze dne 24. 7. 2008 č. j. 13 C 4/2006-149, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se na vedlejších účastnících domáhali uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k bytové jednotce specifikované v žalobě. 3. Jelikož měli stěžovatelé za to, že městský soud nesprávně použil fikci doručení, podali proti jeho usnesení žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Usnesením městského soudu ze dne 4. 9. 2009 č. j. 18 Co 9/2009-185 (nesprávně označeným pod č. j. 18 Co 9/2009-17) byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. 4. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") [nesprávně označeným pod č. j. 11 Cmo 387/2009-44] bylo zamítavé usnesení městského soudu potvrzeno. 5. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, když je neshledal přípustným, a to i proto, že podle jeho názoru usnesení vrchního soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že napadená rozhodnutí trpí procesními vadami a že žádný z obecných soudů nevzal v potaz jimi předloženou argumentaci, jejich skutková tvrzení, ani jejich důkazní návrhy. Stěžovatelé proto opětovně zdůrazňují, že v dané věci nebylo možno použít fikci doručení podle § 50c odst. 4 o. s. ř., neboť předmětný rozsudek obvodního soudu převzali v úložní době prostřednictvím své tehdejší právní zástupkyně; použití fikce doručení - přinejmenším při zohlednění teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení - je totiž podle stěžovatelů možné pouze za předpokladu, že by si v úložní době zásilku (rozsudek) nepřevzali. Podle mínění stěžovatelů totiž zjevně nebylo úmyslem zákonodárce, aby se tato fikce uplatnila i tehdy, když účastník řízení, jenž má zájem zásilky přebírat, si tuto zásilku přebere o jeden nebo dva dny později, než je poslední den desetidenní lhůty. Jestliže si proto stěžovatelé prokazatelně zásilku převzali dříve, než ji držitel poštovní licence vrátil zpět soudu (odesílateli), pak je použití fikce doručení podle § 50c odst. 4 o. s. ř. podle stěžovatelů vyloučeno. S rekapitulovanou argumentací se však obecné soudy v napadených rozhodnutích vůbec nevypořádaly, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato otázka nemá zásadní právní význam, s čímž však stěžovatelé vyjadřují v ústavní stížnosti svůj nesouhlas. 7. Vedle toho poukazují stěžovatelé na fakt, že předmětné odvolání podali prostřednictvím své tehdejší právní zástupkyně již dne 7. 10. 2008 faxem, přičemž následujícího dne byl podán originál podání v souladu s § 42 odst. 3 o. s. ř. do podatelny soudu, tedy prokazatelně v zákonné patnáctidenní lhůtě, a to i za předpokladu, že by byla - chybně - počítána od desátého dne uložení zásilky na poště. Tuto námitku však označil vrchní soud v napadeném usnesení za nepřípustnou s odůvodněním, že ji stěžovatelé uplatnili až v odvolání proti usnesení městského soudu, jímž byla jejich žaloba pro zmatečnost zamítnuta, tedy zjevně po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost. Takový závěr však považují stěžovatelé za nepřípustný formalismus, jenž je konstantní judikaturou Ústavního soudu obecným soudům zapovídán, neboť § 229 odst. 4 o. s. ř. k takovému výkladu neposkytuje žádný prostor, naopak např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 489/2005 a sp. zn. 29 Odo 783/2005 jasně vyplývá, že v řízení o žalobě pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v § 229 odst. 4 o. s. ř. je třeba provést veškeré důkazy tak, aby bylo najisto postaveno, zda dané odvolání bylo podáno včas, či nikoliv. Obecné soudy proto v napadených rozhodnutích zjevně pochybily, považovaly-li tvrzení stěžovatelů, že odvolání bylo podáno již dne 7. 10. 2008 faxem, za nový - a tedy nepřípustný - důvod zmatečnosti. Důvod zmatečnosti totiž zůstal po celou dobu zmatečnostního řízení tentýž, tedy ten, který je uveden v § 229 odst. 4 o. s. ř. V této souvislosti jsou navíc stěžovatelé přesvědčeni, že se vrchní soud měl touto jejich námitkou zabývat i proto, že odvolací řízení je ovládáno principem úplné apelace. 8. Nadto stěžovatelé namítají, že vrchní soud ve shodě s městským soudem konstatoval, že soudní spis stěžovateli dovolávané faxové podání neobsahuje, čímž nedůvodně upřednostnily obsah soudního spisu, jehož úplnost stěžovatelé nemohou jakkoli ovlivnit, před stěžovateli předloženým podáním, ze kterého jasně vyplynulo, že bylo podáno již dne 7. 10. 2008. I v tomto ohledu je proto podle názoru stěžovatelů třeba hodnotit napadené usnesení vrchního soudu jako nezákonné. 9. V závěrečné části ústavní stížnosti pak stěžovatelé polemizují se závěrem Nejvyššího soudu, že usnesení vrchního soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť takovým závěrem dovolací soud aproboval pochybení, jichž se vrchní soud v neprospěch stěžovatelů dopustil, když současně zdůrazňují, že jejich dovolání bylo přípustné podle § 238a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, pročež Nejvyšší soud vůbec neměl zkoumat přípustnost podle § 237 odst. 3 o. s. ř.; opačný výklad by totiž podle stěžovatelů musel vést k závěru, že § 238a (stejně jako § 238) o. s. ř. je legislativně zcela nadbytečný. Podle mínění stěžovatelů tak Nejvyšší soud měl shledat jejich dovolání přípustným a meritorně je projednat; jestliže tak neučinil, odepřel stěžovatelům spravedlnost, a to navíc až po šesti letech od doby, kdy bylo jejich dovolání podáno. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost. 12. Podstatu ústavní stížnosti, resp. jejího výše rekapitulovaného obsahu, představuje následující trojice námitek: a) obecné soudy zvolily ústavně nesouladný výklad § 50c odst. 4 o. s. ř., v rozhodném znění, b) vrchní soud se zcela nedůvodně odmítl zabývat stěžejní námitkou stěžovatelů, že předmětné odvolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím faxu (kteréžto pochybení navíc Nejvyšší soud napadeným usnesením aproboval), a c) Nejvyšš