III.ÚS 1536/17

V ústavní stížnosti podané prostřednictvím datové schránky Mgr. Stanislava Bodláka stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozsudky obecných soudů identifikovaných v záhlaví s tvrzením, že postup soudů byl způsobilý zasáhnout do základních procesních práv stěžovatelky podle čl. 90, čl. 95 a především čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 30, 31, 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a 4 a dále v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod, a také do nich zasáhl.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti informovala, že jí byl Českou advokátní komorou pro jiné věci určen advokát Mgr. Stanislav Bodlák s tím, že o dalším postupu dosud nebylo rozhodnuto ani dohodnuto. Uvedla, že jde o blanketní ústavní stížnost s tím, že ji řádně doplní ve lhůtě 30 dnů po poradě s určeným či zvoleným advokátem tak, aby ji mohl Ústavní soud projednat a rozhodnout o ní. Stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby jí ustanovil zástupce s ohledem na její finanční situaci. K ústavní stížnosti nebyla připojena žádná z avizovaných příloh.

Přípisem ze dne 25. 5. 2017 vyzval Ústavní soud přímo stěžovatelku (vzhledem k tomu, že nebylo doloženo její zastoupení advokátem, z jehož datové schránky byla ústavní stížnost odeslána) k odstranění vad návrhu, včetně upozornění, že neustanovuje účastníkům řízení právního zástupce; přípis stěžovatelka převzala dne 31. 5. 2017. V průběhu této lhůty zaslal Mgr. Stanislav Bodlák plnou moc k zastoupení stěžovatelky a přiložil rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 2. 2017 č. j. 69 Co 383/2016-276.

Z rozsudku krajského soudu se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit jí na náhradě škody částku 25 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 7. 9. 2016 č. j. 3 C 42/2013-258 její žalobu zamítl, na základě jejího odvolání krajský soud tento rozsudek potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze tvrdí porušení jejích základních práv (bod 1.), žádné argumenty na podporu svých tvrzení neuvedla (ústavní stížnost, byť tak přislíbila, nedoplnila).

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami způsobujícími porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zásah do základního práva může nastat též v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [např. přepjatý formalismus - srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 24/98 (N 98/15 SbNU 17)]. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí soudů (i přes chybějící argumentaci stěžovatelky) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádnou z výše uvedených relevantních vad Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala náhrady škody vůči soudnímu exekutorovi, přičemž soudy po zjištění skutkových okolností uzavřely, stručně řečeno, že nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti vedlejšího účastníka v postavení soudního exekutora za škodu - porušení jeho povinnosti při výkonu exekuční činnosti. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku krajského soudu, a to na str. 4 a 5. K tomuto odůvodněnému závěru nelze z hlediska ústavně právního uplatnit žádnou relevantní námitku.

Z výše uvedených důvodů je namístě závěr, že stěžovatelka porušení jejích základních práv neprokázala, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.