Ústavní soud III.ÚS 1536/24 – Hodnocení důkazů

Okresní soud v Kolíně ("okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovateli uložil, aby vedlejší účastnici umožnil osobní setkání se synem, vedlejším účastníkem řízení, který byl v roce 2016 z důvodu trvalé duševní poruchy omezen ve svéprávnosti, a to v režimu stanoveném v napadeném rozsudku. Dále stěžovateli uložil, aby vedlejší účastnici do tří dnů od právní moci rozsudku sdělil synovo aktivní a funkční telefonní číslo a jeho e-mailovou adresu a aby jí umožnil komunikaci se synem prostředky komunikace na dálku.

K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž napadeným rozsudkem ve vztahu k výroku I. rozhodnutí krajského soudu zamítl, jinak jej odmítl (ve vztahu k nákladovému výroku). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je sice přípustné, neboť stěžovatel předložil k posouzení otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, tj. zda v rámci ochrany osobnostních práv může soud stěžovateli jako žalovanému (otci) uložit, aby umožnil styk vedlejší účastnice jako žalobkyně (matky) se zletilým synem, omezeným ve svéprávnosti, nicméně neshledal jej důvodným.

Nejvyšší soud konstatoval, že se vedlejší účastnice (matka) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo stěžovateli (otci) uloženo, aby jí nebránil v osobním setkání se synem v konkrétně vymezené době a aby synovi poskytl komunikační prostředky, jejichž prostřednictvím by se mohla vedlejší účastnice pokusit navázat vztah se synem. To vše v zájmu ochrany práva vedlejší účastnice rozvíjet a udržovat její vztah se synem, do něhož stěžovatel negativně zasahuje. Nejvyšší soud zdůraznil, že se stěžovatel mýlí, domnívá-li se, že ochrana proti takovému zásahu do rodinného života není v právním řádu zakotvena. Dovodil, že ochranu tomuto osobnostnímu právu vedlejší účastnice poskytují § 81 a § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"). Nejvyšší soud dále uvedl, že zasahuje-li někdo negativně do soukromí člověka tím, že mu brání naplňovat jeho právo na rodinný život s jiným jemu blízkým člověkem, jedná v rozporu s § 81 občanského zákoníku, jde o zásah neoprávněný a původce zásahu je povinen od zásahu upustit a podle možností napravit jeho následky podle § 82 téhož zákona. Nejvyšší soud přihlédl též k duševní poruše syna, v důsledku které je stěžovatelem snadno manipulovatelný a není schopen samostatně si utvořit názor, zda se chce či nechce (jak uvádí stěžovatel) setkat s vedlejší účastnicí.

Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel zdůrazňuje, že soudy pominuly příčinu rozvratu vztahu stěžovatele a vedlejší účastnice řízení. Soudům vytýká, že nezajistily zásadní důkaz, znalecký posudek, jenž by zhodnotil, zda syn má či nemá být omezen ve svéprávnosti i v oblasti uplatňování osobnostních práv. Navrhuje, že v rámci tohoto posouzení by byl zjištěn i synův vztah k vedlejší účastnici a to, zda a v jaké míře je schopen samostatně rozhodnout ohledně kontaktů s ní. Stěžovatel současně zpochybňuje možnost výkonu napadených rozhodnutí. Má za to, že syna nelze (do)nutit k tomu, aby s vedlejší účastnicí komunikoval.

Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako to činí obecné soudy - v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší soud a krajský soud v řízení o stěžovatelem podaném dovolání a odvolání, resp. okresní soud v řízení o žalobě o ochranu osobnosti podané vedlejší účastnicí. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze dosáhnout potvrzení správnosti vlastního názoru. Tímto nicméně stěžovatel pouze staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví.

Ústavní soud v průběhu řízení a ani v napadených rozhodnutích nezjistil jakékoliv vady, které by odůvodnily uplatnění jeho kasační pravomoci. Obecné soudy pečlivě a zcela v intencích vyjádřených v ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které též náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim není možno nic zásadního vytknout.

Soudy stěžovatelem rozporovaný závěr o neoprávněném zásahu do osobnostních práv vedlejší účastnice, konkrétně do jejího práva na rodinný život, spatřovaly v tom, že jí stěžovatel záměrně brání ve styku s jejich postiženým a ve svéprávnosti omezeným synem. Tento zásah přitom spočívá zejména v tom, že stěžovatel odmítá vedlejší účastnici předat potřebné kontakty na syna (telefonní číslo), nepředává synovi zprávy a e-maily od vedlejší účastnice a syna proti vedlejší účastnici manipuluje. Krajský soud navázal na závěry okresního soudu a konstatoval následující (srov. rozsudek krajského soudu, bod 34): "Jak bylo v řízení prokázáno, syn M. je v důsledku své duševní poruchy osobou značně ovlivnitelnou a manipulovatelnou a v důsledku izolace od okolního světa, ve které ho žalovaný udržuje, a otevřeně před ním projevovanými negativními až agresívními a dehonestujícími projevy žalovaného vůči žalobkyni, zaujímá v současné době k žalobkyni odmítavý postoj." Soudy zohlednily manipulativní chování stěžovatele a - jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení - ohledem na závěry znaleckých posudků přehodnotily synovo stávající negativní stanovisko týkající se setkávání s vedlejší účastnicí a uzavřely, že pro duševní poruchu není schopen přirozeně projevovat svoji skutečnou a svobodnou vůli, tedy je osobou ovlivnitelnou a manipulovatelnou (srov. rozsudek okresního soudu, bod 24). Soudy též stěžovateli vysvětlily, proč v nyní posuzované věci nejsou podstatné okolnosti týkající se důvodů partnerského rozchodu stěžovatele a vedlejší účastnice řízení (srov. rozsudek krajského soudu, bod 35; rozsudek Nejvyššího soudu, bod 14). Ústavní soud souhlasí rovněž s hodnocením krajského soudu, že zdržovací výrok byl formulován tak, aby kontakty syna s vedlejší účastnicí byly navazovány postupně a citlivě tak, aby v něm nevyvolaly obavy, ale naopak jistotu, že mu od ní ničeho nehrozí a že nebude odloučen od stěžovatele.

Na takto formulovaných závěrech neshledává Ústavní soud cokoliv, co by svědčilo o nezákonnosti, a tím spíše též protiústavnosti napadených rozhodnutí.

Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.