Ústavní soud III.ÚS 1604/23

Ústavní stížností ze dne 13. 6. 2023 se stěžovatel domáhá přezkoumání v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně uvádí, že odmítá všechny soudce Ústavního soudu z důvodu pochybností o jejich nepodjatosti.

Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost trpící řadou formálních a obsahových nedostatků a v rozporu s § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z evidence podaných ústavních stížností je zřejmé, že se stěžovatel již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou, přičemž svůj postup (jímž vědomě nedodržuje požadavek povinného zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byl Ústavním soudem mnohokrát poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a vyzýván k odstranění nedostatků podání.

Stěžovatel však i v posuzované věci zvolil postup, kterým nerespektuje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.

Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a určení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se vytčený nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé právní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Jak však již Ústavní soud opakovaně vyjádřil v jiných věcech stěžovatele, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Za dané procesní situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby byl stěžovatel v tomto konkrétním řízení opětovně vyzýván k odstranění vad podání. Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud rozhodl k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.