III.ÚS 1621/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1621/13 ze dne 16. 7. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2012 č. j. 4 Tdo 993/2012-72, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2010 č. j. 9 To 168/2010-8155 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. ledna 2009 č. j. 14 T 78/2007-7920, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 20. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na tajemství zpráv podávaných telefonem garantovaného čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel (společně s dalšími obžalovanými) uznán vinným ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel se měl uvedených trestných činů dopustit tak, že se spolu s dalšími odsouzenými účastnil činnosti společenství mezinárodního charakteru dlouhodobé povahy, založeného za účelem dosahování finančních zisků pácháním trestné činnosti, spočívající v převaděčství ilegálních migrantů do České republiky s cílem následného "exportu" těchto osob do dalších cílových zemí. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě hodnocení obsahu odposlechů a vypracovaných znaleckých posudků, dále poznatků získaných při provedených domovních prohlídkách, jakož i výpovědí dalších odsouzených. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl stěžovatelovo odvolání v otázce viny, avšak v otázce trestu rozsudek nalézacího soudu zrušil a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody stejného trvání, pro jehož výkon jej však zařadil do věznice s dozorem. V hodnocení viny pak neshledal žádné pochybení nalézacího soudu, přičemž zejména zdůraznil zákonnost použití výpovědí obžalovaných z přípravného řízení, jakož i nařízení a provedení odposlechů obžalovaných osob. Proti rozsudku krajského soudu podali dovolání všichni obžalovaní. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V otázce zákonnosti nařízených odposlechů poukázal na zákon č. 177/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "novela trestního řádu") a konstatoval, že přezkum zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Nejvyšším soudem je od okamžiku účinnosti této novely řešen v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu ve smyslu ustanovení § 314l a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") a tato otázka tudíž již nemůže být předmětem dovolacího řízení. Jako zjevně neopodstatněné odmítl pak Nejvyšší soud rovněž námitky stěžovatele, podle kterého v předmětné věci nedošlo k naplnění znaků trestného činu účasti na zločinném spolčení, jakož i námitky ohledně nedostatků výrokové části napadeného rozsudku. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zformuloval své námitky proti napadeným rozhodnutím obecných soudů v těchto bodech, které podrobně rozvedl. Především tak namítá protiústavnost nařízení a provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a v souvislosti s tím tvrdí, že obecné soudy opřely výrok o vině stěžovatele o záznamy odposlechu, telekomunikačního provozu, přestože tyto záznamy odposlechu nebyly v řízení před obecnými soudy provedeny jako důkaz. Tvrdí, že obecné soudy opřely výrok o jeho vině i o výslechy spoluobviněných, které proběhly před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Výrokům v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vytýká jejich rozpor s § 120 odst. 3 trestního řádu a jejich odůvodnění rozpor s § 125 odst. 2 trestního řádu, neboť vedla k jeho odsouzení na základě procesně nepoužitelných důkazů. Konečně namítá, že Nejvyšší soud se odmítl zabývat stěžovatelem namítaným porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 13 Listiny. 4. Stěžovatel tak namítá zejména protiústavnost nařízení i provádění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Poukazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu v oblasti odposlechů, s níž jsou dle jeho názoru v rozporu příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané v jeho věci, stejně jako podněty policejních orgánů k jejich nařízení. Stěžovatel se zejména domnívá, že příkazy neobsahovaly náležitosti uvedené v ustanovení § 88 trestního řádu, byly velmi obecné, nebyly individualizovány ve vztahu ke konkrétním osobám a obsahovaly jen vágní popis trestné činnosti. Za podstatnou vadu přípravného řízení, porušující jeho ústavně zaručená práva, považuje stěžovatel skutečnost, že spis neobsahoval podněty policejního orgánu a návrhy státního zástupce k vydání příkazů. Dále se v ústavní stížnosti namítá, že v době zahájení odposlechu nebyla splněna podmínka řízení pro závažný úmyslný trestný čin. Kvalifikace skutku popsaného ve skutkové větě jako trestný čin spáchaný v rámci zločinného spolčení nebyla podložena jednoznačnými a tomu odpovídajícími skutkovými zjištěními, a v tomto směru bylo právní posouzení stěžovatelova jednání nesprávné. Nalézacímu soudu stěžovatel vytkl, že záznamy odposlechů jako důkaz neprovedl řádně, neboť je nepřehrál, resp. přehrál jen jejich zlomek. Namítl též, že soudy výrok o vině opřely o výslechy spoluobviněných uskutečněné před zahájením jeho trestního stíhání, což je v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále namítl, že rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku o vině absolutně nepřezkoumatelný, neboť je v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 trestního řádu, protože z něj není dle názoru stěžovatele zřejmé, ze spáchání kterých konkrétních skutků byli jednotliví obvinění uznáni vinnými. Stěžovatel také namítá, že za protiústavní považuje odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť se domnívá, že je v rozporu s ustanovením § 125 trestního řádu, když z něj vůbec neplyne, na základě kterých důkazů soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině. Konečně dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se odmítl zabývat jím namítaným porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 13 Listiny. Poukázal na ustanovení § 314l a násl. trestního řádu a polemizoval s názorem Nejvyššího soudu, že nebylo možné se přezkumu zákonnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu domáhat cestou dovolání. Podle stěžovatele se však uvedená ustanovení trestního řádu nemohou aplikovat v případě, že na základě takto nařízeného odposlechu nebylo zahájeno trestní stíhání a odposlouchávaná osoba tedy nemůže dosáhnout vyslovení nezákonnosti a protiústavnosti takto nařízeného odposlechu v rámci trestního řízení. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že podle důvodové zprávy k novele trestního řádu i podle komentářů k této části trestního řádu je smyslem Řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle § 314 l až 314 n trestního řádu dosáhnout rozhodnutí o tom, zda byl odposlech nařízen v souladu se zákonem, a to zejména pro účely případného odškodnění takto odposlouchávané osoby. V případě, že na základě nařízeného odposlechu telekomunikačního provozu bylo vůči odposlouchávané osobě zahájeno trestní stíhání, se přezkum příkazu k odposlechu neprovádí podle oddílu sedmého trestního řádu, ale tento přezkum jsou povinny v každém stadiu řízení provádět všechny orgány činné v trestním řízení řešící příslušnou trestní věc. V opačném případě by totiž tyto orgány činné v trestním řízení zcela rezignovaly na svou funkci chránit ústavně zaručená práva účastníků trestního řízení a dohlížet nad zákonností a ústavností trestního řízení. Jestliže tedy Nejvyšší soud odmítl přezkoumat