III.ÚS 1622/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1622/24 ze dne 31. 7. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Jana Vavřiny, advokáta, se sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2024 č. j. 29 Co 35/2023-1176, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a byla mu odňata možnost vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatel vystupoval v dědickém řízení po zemřelém M. H. vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 26 D 760/2020 jako soudem ustanovený opatrovník nezletilé pozůstalé dcery B. H. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 3. 2024 č. j. 29 Co 35/2023-1176 změnil k odvolání vedlejší účastnice řízení (České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 6) usnesení obvodního soudu vydané prostřednictvím soudní komisařky Mgr. Jany Večerníkové (notářky) ze dne 14. 11. 2022 č. j. 26 D 760/2020-1097 (dále jen "usnesení obvodního soudu") ve výroku IV, jímž byla stěžovateli, jako opatrovníkovi, určena odměna ve výši 1 981 610,95 Kč tak, že celkovou odměnu stěžovatele stanovil částkou ve výši 51 304 Kč (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud rozhodoval poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 3. 3. 2023 č. j. 29 Co 35/2023-1137 zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1555/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v němž městskému soudu vytknul, že stěžovateli neumožnil vyjádřit se ke změněnému právnímu názoru a aplikaci § 12a odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2021. Při stanovení výše odměny stěžovatele vyšel městský soud v nyní posuzované věci obdobně jako ve svém předchozím (nálezem Ústavního soudu zrušeném) usnesení (a na rozdíl od usnesení obvodního soudu) z limitace její výše ve smyslu § 12a odst. 2 advokátního tarifu, který stanovil limit pro odměnu opatrovníka ve výši 5 000 Kč. Městský soud přiznal odměnu stěžovateli za 8 úkonů právní služby, když ostatní úkony považoval za pomocné (např. jednání s protistranou nebo vyjádření ke znaleckým posudkům). K výši odměny městský soud poznamenal, že značná hodnota dědického podílu nezletilé dědičky neznamenala sama o sobě mimořádnou náročnost úkonů prováděných stěžovatelem. Městský soud nepřehlédl, že se ústavněprávní pohled na limitaci výše odměny měnil právě v době, kdy stěžovatel vykonával funkci opatrovníka, nicméně vyjádřil přesvědčení, že i s ohledem na vázanost přechodným ustanovením čl. II novely advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 406/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, se jeho rozhodnutí nepříčí judikatuře Ústavního soudu. Podle městského soudu je nepřiléhavá rovněž argumentace vycházející z rozhodnutí Ústavního soudu o odměně ustanovených zmocněnců poškozených v trestním řízení. K tomu dodal, že v trestním řízení se odměna zmocněnců poškozených porovnává s odměnou ustanovených obhájců, čemuž by mohlo odpovídat porovnání odměny ustanoveného opatrovníka dědice s odměnou notáře. Dále uvedl, že vycházelo-li by se při stanovení mimosmluvní odměny opatrovníka dědice z hodnoty dědického podílu počítaného z obvyklé ceny zůstavitelova majetku, byla by výše odměny excesivně vysoká. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah v řízení vydaných rozhodnutí (včetně nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1555/23), která se týkají stanovení jeho odměny. Poukazuje na odůvodnění usnesení obvodního soudu, v němž je uvedeno, že svoji funkci opatrovníka vykonával pečlivě a řádně a vyúčtování bylo v souladu s právními předpisy i nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19. Městskému soudu vytýká, že jej nepoučil v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 1555/23 o možnosti odlišného právního hodnocení a záměru krátit jeho odměnu prostřednictvím aplikace § 12a advokátního tarifu. Stěžovatel se domníval, že městský soud bude ctít ustálený právní názor Ústavního soudu, že odměna ustanoveného opatrovníka se zásadně nemá lišit od výše mimosmluvní odměny advokáta a že jeho odměnu nebude krátit podle § 12a advokátního tarifu. Nesouhlasí s tím, že by úkony právní služby poskytnuté v rámci projednávání pozůstalosti byly jednoduchými, resp. průměrně jednoduchými úkony, nebo že by šlo o úkony pomocné, za něž odměna podle advokátního tarifu nenáleží. Z odůvodnění městského soudu není dále seznatelné, jaká úvaha jej vedla k aplikaci § 12a advokátního tarifu. Domnívá se, že § 12a advokátního tarifu by se měl jako výjimka z pravidla uplatňovat restriktivně. Výčet řízení, na něž se v době účinnosti § 12a advokátního tarifu vztahoval, byl podle stěžovatele taxativní a nebylo-li v něm uvedeno dědické řízení podle zákona o zvláštních řízeních soudních, nebylo možno jej aplikovat přímo. Napadené usnesení městského soudu nesplňuje podle stěžovatele požadavek na náležité odůvodnění. Odměnu přiznanou městským soudem považuje za extrémně nespravedlivou, a to i ve srovnání s odměnou přiznanou soudní komisařce, jíž byla odměna navýšena o 100 % pro náročnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje předpoklady vyplývající z § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ačkoli stěžovatel není zastoupen advokátem, protože jím sám je [viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí městského soudu, jímž mu byla na základě aplikace § 12a advokátního tarifu snížena (oproti usnesení obvodního soudu) jeho odměna jako opatrovníka ustanoveného soudem nezletilé za úkony právní služby v dědickém řízení. 8. V prvé řadě je třeba se vypořádat s tím, že ve věci již jednou rozhodoval Ústavní soud, který svým nálezem sp. zn. I. ÚS 1555/23 zrušil předchozí usnesení městského soudu ohledně odměny stěžovatele. V této souvislosti nelze přehlédnout, že nosným důvodem pro zrušení předchozího usnesení městského soudu bylo, že městský soud neumožnil stěžovateli vyjádřit se ke snížení jeho odměny aplikací § 12a odst. 2 advokátního tarifu. Stěžovatel i ve stávající ústavní stížnosti namítá, že jej městský soud nepoučil o možném použití uvedeného ustanovení. Ústavní soud však v postupu městského soudu žádné pochybení nespatřuje. Stěžovateli muselo být po nálezu Ústavního soudu naprosto zřejmé (a to zejména s ohledem, na čem bylo postaveno předchozí rozhodnutí městského soudu), jakým způsobem může městský soud k dané problematice přistupovat, pokud bude znovu posuzovat limitaci tarifní hodnoty podle § 12a advokátního tarifu. Ústavní soud se přitom ve svém nálezu nevyslovil negativně k možné aplikaci § 12a odst. 2 advokátního tarifu v posuzované věci. Stěžovatel byl rovněž dostatečně seznámen s odvolací argumentací vedlejší účastnice řízení, která rozporovala počet a účelnost úkonů právní služby a ve vyjádření k odvolání k jejím námitkám podrobně argumentoval. Městský soud následně