III.ÚS 1643/16

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 76/2013-43 ze dne 17. 12. 2014 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 9 816 500 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 9/2011. Důvodem zamítnutí žaloby bylo promlčení nároku. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí co do výroku ve věci samé potvrdil.

Stěžovatel následně prostřednictvím svého advokáta podal dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako vadné, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje podmínky přípustnosti dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy posoudily otázku promlčení nesprávně, v důsledku čehož porušily jeho ústavně zaručená práva. K rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel nevyjadřuje.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v této části přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ve vztahu k rozsudkům soudů prvního a druhého stupně je ústavní stížnost nepřípustná, jak bude rozvedeno níže.

Ústavní stížnost je ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud pověřeným členem senátu stěžovatelovo dovolání odmítl pro vady, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (jak vyžaduje § 241a odst. 2 s odkazem na § 237 až 238a občanského soudního řádu). Stěžovatel tento závěr nijak nezpochybňuje, přičemž jak Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu zjistil, v dovolání skutečně vymezení předpokladu absentuje (je v něm jen bez dalšího citován § 237 občanského soudního řádu, což jak je v napadeném usnesení vysvětleno, za řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání považovat nelze). Za těchto okolností a s ohledem na absenci jakékoli protiargumentace tedy nezbývá, než ústavní stížnost v této části odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Ve zbývající části je pak ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je pod požadavkem vyčerpání těchto prostředků nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3209/08 ze dne 22. 1. 2009 či nález sp. zn. I. ÚS 878/15 ze dne 16. 9. 2015).

To v případě dovolání v první řadě předpokládá, že bude obsahovat řádnou argumentaci o své přípustnosti, jak vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost jeho dovolání. Pokud stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání (což stěžovatel nezpochybňuje), a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, popř. za opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 3625/13 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 836/14 ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 891/15 ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 152/16 ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 208/17 ze dne 14. 2. 2017 či sp. zn. II. ÚS 2671/16 ze dne 14. 2. 2017).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.