Ústavní soud III.ÚS 1669/20

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka rovněž požaduje, aby jí žalovaní nahradili náklady řízení před Ústavním soudem podle § 62 cit. zákona.

Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), rozhodující o stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost jako soud prvního stupně, v záhlaví označeným usnesením zamítl tuto žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení jiného usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2017, č. j. 57 Co 148/2017-151. Tímto usnesením bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti nyní napadenému usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud"), jímž byla odmítnuta námitka podjatosti podaná stěžovatelkou proti právnímu zástupci zastupujícímu v daném řízení jiného účastníka. Vznesla-li totiž stěžovatelka námitku podjatosti vůči zástupci dalšího účastníka řízení, vznesla ji proti osobě, vůči níž jí takováto námitka nepřísluší. Odmítl-li proto okresní soud danou námitku usnesením, jedná se podle krajského soudu o usnesení, které nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé, a proto vůči němu není odvolání přípustné. Podala-li stěžovatelka přesto odvolání, krajský soud je správně odmítl.

Usnesení krajského soudu, jímž byly posuzovány eventuální vady způsobující zmatečnost usnesení krajského soudu, napadla stěžovatelka odvoláním, kterému však nebylo vyhověno ústavní stížností rovněž nyní napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Podle vrchního soudu totiž ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř. (podle něhož zástupcem účastníka nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného) je ustanovením na ochranu zastoupeného a jiný účastník řízení než zastoupený není k podání takové námitky aktivně legitimován. Nedostatek procesní legitimace je pak důvodem k odmítnutí námitky podjatosti. Rozhodnutí o odmítnutí námitky podjatosti je procesním rozhodnutím, jímž nebyla stěžovatelce způsobena žádná újma na jejích právech a toto odmítnutí nemá žádný vliv na rozhodnutí ve věci samé. Usnesení krajského soudu, napadené žalobou pro zmatečnost, jímž bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto postupem podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř., je tak v souladu se zákonem.

Ve velmi stručné ústavní stížnosti, postrádající hlubší ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka zejména namítá, že rozhodnutí vrchního soudu je pro ni překvapivé, neboť k vyslovenému právnímu názoru, že není legitimována k podání námitky podjatosti, se mohl vyjádřit již krajský soud, a to ať už v původním řízení o námitce podjatosti nebo v řízení o žalobě pro zmatečnost. Krajský soud se ovšem touto námitkou vůbec nezabýval. Nelze prý pominout ani skutečnost, že situace, kdy k závěru o nedostatku aktivní legitimace k podání námitky podjatosti nedospěl ani krajský, respektive ani okresní soud, znamenala pro stěžovatelku porušení práva na vyřízení jejího podání bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Usnesení vrchního soudu pak neobsahuje odůvodnění výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, což stěžovatelka považuje rovněž za porušení práva na soudní ochranu.

Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu předchozího řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k usnesení krajského soudu č. j. 57 Co 148/2017-253 a ve vztahu k usnesení vrchního soudu), a zčásti opožděná (ve vztahu k usnesení krajského soudu č. j. 57 Co 148/2017-151 ze dne 28. 4. 2017 a ve vztahu k usnesení okresního soudu č. j. 17 C 120/2012-102 ze dne 3. 2. 2017). Pokud totiž stěžovatelka podává ústavní stížnost proti naposledy citovaným usnesením teprve nyní (tzn. v červnu 2020), jedná se v této části o ústavní stížnost podanou po lhůtě ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť následně stěžovatelkou zahájené řízení o žalobě pro zmatečnost jí nemohlo - jak vysvětleno níže - poskytnout poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Co se týká zjevné neopodstatněnosti zbývající části návrhu v intencích § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je nutno mít na zřeteli, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Taková pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí ve stručnosti následující.

Stěžovatelka tvrdí, že k právnímu závěru o tom, že není aktivně legitimována ke vznesení námitky podjatosti směřované proti právnímu zástupci jiného účastníka soudního řízení, měl dospět již krajský soud - lhostejno, zda v řízení o odvolání stěžovatelky proti odmítnutí námitky podjatosti nebo v řízení o žalobě pro zmatečnost - a měl k ní dospět též okresní soud. Již jen ale z rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti je zřejmé, že krajský soud minimálně v řízení o žalobě pro zmatečnost zmiňuje, že stěžovatelka vznesla tuto námitku proti osobě, vůči níž ji účinně vznést vůbec nemohla (srov. odst. 8 usnesení krajského soudu na čísle listu 253). Tento závěr považuje Ústavní soud za plně korespondující zákonné úpravě a rovněž za ústavně souladný a námitka uplatněná stěžovatelkou v tomto směru je proto neopodstatněná.

Jak bylo vysvětleno výše, ve vztahu k usnesení okresního soudu a krajského soudu, v nichž byla posuzována námitka podjatosti uplatněná stěžovatelkou, je ústavní stížnost opožděná. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nepřináší žádnou věcnou argumentaci, že by se okresní soud nebo krajský soud při posuzování námitky podjatosti dopustily průtahů nebo že by kvůli jejich odůvodnění rozhodnutí, které stěžovatelka nyní v ústavní stížností kritizuje, bylo toto řízení nepřiměřeně dlouhé (srov. poukaz na čl. 38 odst. 2 Listiny). Námitka podjatosti podaná stěžovatelkou byla správně odmítnuta a ze samotné eventuality, že soudní řízení mohlo trvat kratší dobu, než reálně trvalo, ještě bez dalšího nelze dovozovat nepřiměřenou délku řízení. Ani v tomto ohledu proto Ústavní soud nezjistil žádný ústavní deficit.

Namítá-li pak stěžovatelka v daném kontextu překvapivost závěrů vrchního soudu (rozhodujícího ve stěžovatelkou zahájeném řízení o žalobě pro zmatečnost) o nedostatku její aktivní legitimace ke vznesení námitky podjatosti, pak stejný závěr se objevuje i v usnesení krajského soudu č. j. 57 Co 148/2017-253. Již z této okolnosti je proto zřejmé, že tento učiněný závěr nemohl být pro stěžovatelku překvapivý.

Je konečně pravda, že v ústavní stížností napadeném usnesení vrchního soudu není odůvodněn jeho výrok II, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nicméně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by jí v dané fázi řízení o žalobě pro zmatečnost jakékoliv náklady vůbec vznikly. Pouze v jedné větě (uvozené slovy "pro úplnost stěžovatelka doplňuje") totiž konstatuje, že rozhodnutí vrchního soudu k výroku o náhradě nákladů řízení postrádá odůvodnění. To však není argumentace, která by mohla nabýt ústavněprávní rozměr a odůvodnit tak případný kasační zásah Ústavního soudu proti rozhodnutí vrchního soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný odmítl.

Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem Podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze totiž tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nikoliv za situace, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta.