III.ÚS 1720/17

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení rubrikovaných rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (správně: Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a jeho právo na práci podle čl. 26 Listiny.

Stěžovatel byl opatřením Městského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013 ustanoven obhájcem mladistvého, trestně stíhaného pro podezření ze spáchání provinění vraždy dle § 140 odst. 2 trestního zákoníku.

Po doručení usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost mladistvého, podal stěžovatel dne 11. 1. 2017 vyúčtování nutné obhajoby mladistvého ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ve věci rozhodoval v prvním stupni.

Krajský soud v záhlaví označeným usnesením stěžovatelův návrh na přiznání odměny advokáta a náhrady hotových výdajů v celém rozsahu zamítl, neboť dospěl k závěru, že byl podán po uplynutí roční prekluzivní lhůty uvedené v § 151 odst. 2 trestního řádu, jejíž počátek je třeba v dané věci počítat od doručení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání mladistvého.

Stěžovatelovu stížnost proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl; vrchní soud se totiž plně ztotožnil s právním závěrem krajského soudu, že stěžovatelova povinnost obhajovat mladistvého skončila dle § 41 odst. 5 trestního řádu rozhodnutím o podaném dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na přesvědčení, že počátek běhu roční prekluzivní lhůty je třeba v posuzované věci odvíjet ode dne 12. 7. 2016, tedy od doručení usnesení Ústavního soudu, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost mladistvého. Podle názoru stěžovatele je totiž i ústavní stížnost opravným prostředkem na ochranu práv mladistvého, navíc mladistvý jej k podání ústavní stížnosti pověřil (a to za situace, kdy se již nacházel ve výkonu trestního opatření odnětí svobody, tedy bez možnosti volného pohybu a vyhledání náležité právní pomoci). V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti mladistvého nepožadoval speciální plnou moc dle § 31 zákona o Ústavním soudu, a evidentně tedy plně akceptoval stěžovatelovo ustanovení obhájcem mladistvého (pokud by Ústavní soud chyboval, mělo by to dle stěžovatele za následek porušení jeho základních práv). Stěžovatel zdůrazňuje, že v případě lhůty uvedené v § 151 odst. 2 trestního řádu jde o lhůtu subjektivní, obecné soudy se však nezabývaly povědomím stěžovatele o zániku jeho povinnosti obhajovat mladistvého. Toto povědomí přitom stěžovatel nabyl - a jeho povinnost mladistvého obhajovat zanikla - až doručením usnesení Ústavního soudu, neboť ústavní stížnost byla posledním procesním úkonem, jejž mladistvý chtěl v rámci své obhajoby využít.

Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že výklad zvolený obecnými soudy je neudržitelný v případě (nutné) obhajoby mladistvých, neboť v takovém případě by mladiství byli fakticky zbaveni možnosti využít mimořádný opravný prostředek v podobě ústavní stížnosti; dle stěžovatele je totiž iluzorní představa, že mladistvý vůbec má povědomí o existenci institutu ústavní stížnosti, tím méně pak že by věděl o možnosti obrátit se na Českou advokátní komoru se žádostí o určení advokáta pro účely zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, pročež nemusí být v řízení o ústavní stížnosti zastoupen jiným advokátem (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15; 290/2015 Sb.), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podstatou posuzované věci je otázka, zda roční prekluzivní lhůta počíná běžet dnem následujícím po doručení rozhodnutí o (odmítnutí) dovolání mladistvého, jejž advokát obhajoval, jak tvrdí v napadených rozhodnutích obecné soudy, nebo až dnem následujícím po doručení usnesení Ústavního soudu, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost mladistvého, jak tvrdí stěžovatel.

Výklad obecných soudů se opírá o skutečnost, že v § 151 odst. 2 trestního řádu uvedená prekluzivní lhůta je vázána na skončení povinnosti advokáta obhajovat mladistvého, přičemž dle § 41 odst. 5 trestního řádu tato povinnost končí se skončením řízení o dovolání (bylo-li podáno). Ústavní stížnost přitom dle názoru soudů nelze považovat za opravný prostředek trestního řízení, neboť není zakotven v trestním řádu, nýbrž v zákoně o Ústavním soudu.

Předestřenou interpretaci § 151 odst. 2 trestního řádu považuje Ústavní soud (přinejmenším v kontextu rozhodných okolností posuzované věci - viz níže) za ústavně souladnou, pročež se omezí na připomenutí, že stěžovatelem rozporovaný výklad není v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména nález ze dne 6. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 3201/08 (N 19/52 SbNU 187) a nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 167/05 (N 94/37 SbNU 277)], a ani v rovině doktrinální tento výklad nevzbuzuje žádné pochybnosti (srov. např. Šámal, Pavel a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1810 - 1830).

Z ústavní stížnosti přitom není zřejmé, proč stěžovatel jako osoba znalá práva, v daném případě znalá rozhodných ustanovení trestního řádu, alespoň z "procesní opatrnosti" nepodal návrh na vyúčtování odměny advokáta a náhrady hotových výdajů záhy po podání ústavní stížnosti, či případně v přiměřené době po doručení usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti, tedy stále ještě v rámci roční prekluzivní lhůty počítané od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Na výše uvedeném proto nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že se Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti mladistvého dopustil procesního pochybení (ovšem zjevně z důvodů procesní ekonomie a jednoznačně in favorem mladistvého, resp. jeho obhájce), spočívajícího v tom, že stěžovatele nevyzval k předložení speciální plné moci dle § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy (resp. Dodatkového protokolu k Úmluvě) neprokázal; právní závěry, ke kterým dospěly obecné soudy v napadených rozhodnutích, je totiž z výše uvedených důvodů třeba hodnotit jako ústavně souladné. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.