III.ÚS 1762/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1762/21 ze dne 31. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti EUROVIA CS, a. s., sídlem U Michelského lesa 1581/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2021 č. j. 23 Cdo 2950/2020-826, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2020 č. j. 16 Co 384/2019-781, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. dubna 2019 č. j. 60 C 1061/2013-634, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a státní příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, dále čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelka podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici žalobu na zaplacení 41 159 016,44 Kč, které obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl co do částky 18 431 779,52 Kč, a ve zbytku ji zamítl. Stěžovatelce pak uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 225 272,81 Kč. Stěžovatelka (coby zhotovitel) uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o dílo na výstavbu rychlostní silnice R55 (dále jen "smlouva o dílo"). Žalovaná částka představovala tvrzený nárok na zaplacení smluvních pokut a úroků z prodlení z ceny díla. Vedlejší účastnice nárok stěžovatelky odmítla mimo jiné s poukazem na započtení některých jejích pohledávek na pohledávky stěžovatelky. Obvodní soud považoval pohledávky vedlejší účastnice za prokázané. Pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého nesprávnou valorizací cen jiného stěžovatelkou zhotovovaného díla uplatnila vedlejší účastnice v rozhodčím řízení. Žaloby byly v rozhodčím řízení shledány důvodnými a stěžovatelce byla uložena povinnost tyto pohledávky zaplatit. Jediným důvodem, proč byly žaloby částečně zamítnuty, bylo promlčení některých pohledávek v době zahájení rozhodčího řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že je rozhodčími nálezy vázán podle § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a judikatury Nejvyššího soudu. Podle obvodního soudu z odůvodnění nálezů jednoznačně vyplývá vyřešení všech sporných otázek týkajících se vzniku a existence těchto pohledávek. Obvodní soud v tomto směru dokazování již neprováděl a zdůraznil, že je třeba chránit legitimní očekávání a dobrou víru obou účastníků, že tyto pravomocně vyřešené otázky nebudou opětovně věcně přezkoumávány, a to tím spíše, bylo-li dokazování v rozhodčím řízení prováděno složitými a nákladnými znaleckými posudky. Navíc stěžovatelka nenamítla žádné obranné tvrzení neuplatněné v rozhodčích řízeních. Obvodní soud uzavřel, že v době, kdy se pohledávky střetly, ještě pohledávky stěžovatelky promlčeny nebyly. O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl poměrně podle zásady úspěchu ve věci. 3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v návětí označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu z důvodu početní chyby obvodního soudu zamítl navíc v rozsahu částky 2 758 373,30 Kč, ve zbytku jej potvrdil. Městský soud konstatoval, že možností započtení a výkladu čl. 2.5 Všeobecných obchodních podmínek (dále jen "VOP") se zabýval ve zrušujícím usnesení ze dne 26. 9. 2017 č. j. 16 Co 119/2017-444, vydaném v témže řízení. V něm dospěl k závěru, že v daném článku je řešen postup, kterým může objednatel nebo správce stavby započítávat pohledávky vzniklé na základě smlouvy o dílo, a čl. 2.5 VOP se netýká zápočtu pohledávek vzniklých mezi účastníky z jiných smluv. Započetla-li vedlejší účastnice nároky, jež pro ni vyplývaly z rozhodčích nálezů v rozsudku uvedených, šlo o započtení důvodné. Obvodní soud správně dospěl k závěru, že je vázán skutkovými zjištěními i právním posouzením provedeným Rozhodčím soudem. Uzavřením rozhodčí doložky se účastníci vzdali práva přezkumu skutkových a hmotněprávních závěrů soudem. Měl-li by soud následně přezkoumávat věcnou správnost rozhodčích nálezů, ztratila by úprava rozhodčího řízení smysl. Městský soud souhlasil se závěrem obvodního soudu, že k tomuto nároku není nutno dokazování opakovat a že je nutno vyjít i z odůvodnění předmětných rozhodčích nálezů. K nově uplatněnému započtení nároku vedlejší účastnicí, kterážto námitka byla vznesena již v řízení u obvodního soudu pod sp. zn. 57 C 2/2015, městský soud uvedl, že obvodní soud započtení části této pohledávky původně uznal a žalobu částečně zamítl. Nicméně po zrušujícím zásahu Nejvyššího soudu městský soud novým rozhodnutím žalobu zamítl, neboť vedlejší účastnice vymáhanou částku zaplatila. Proto městský soud shrnul, že tuto část pohledávky lze opět k započtení použít a zároveň platí, že je uplatněna důvodně. O náhradě nákladů řízení rozhodl městský soud podle téže zásady jako obvodní soud. 4. Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelčino dovolání, neboť dospěl k závěru, že žádná ze sedmi stěžovatelkou vznesených otázek nezaložila jeho přípustnost. Pohledávka vedlejší účastnice byla podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho rozhodovací praxí způsobilá k započtení, o čemž Nejvyšší soud rozhodl mezi týmiž účastníky řízení již rozsudkem ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1630/2016. Pro posouzení jejich promlčení je rozhodné, zda (ne)byly promlčeny v době, kdy vznikla pozdější z nich. Na rozdíl od mínění stěžovatelky měl Nejvyšší soud za to, že započíst mohla vedlejší účastnice i pohledávky nesplatné, byly-li splatné k její výzvě, a to ode dne, kdy takto mohla stěžovatelku poprvé požádat o plnění [§ 391 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "obch. zák.")]. Přípustnost tudíž nezaložila ani otázka, zda se promlčelo právo zesplatnit pohledávku, splatnou na výzvu, neboť na ní rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Dále podle Nejvyššího soudu nevyložil městský soud čl. 2.5 VOP v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; stěžovatelka z jeho rozhodnutí však nesprávně dovodila zákaz započítávání pohledávek vzniklých z jiných smluv. Nicméně obvodní soud i městský soud se zřetelem k § 266 obch. zák. a relevantním výkladovým metodám řádně odůvodnily, že tento článek upravuje toliko způsob započtení vzájemných pohledávek ze smlouvy o dílo. Nejvyšší soud dospěl také k závěru, že přípustnost dovolání nezaložila otázka (ne)závaznosti odůvodnění rozhodčího nálezu. Stěžovatelka údajně přehlédla, že podle judikatury Nejvyššího soudu, vypořádal-li se soud v jiném řízení s otázkou, která nebyla přímo předmětem sporu, pouze v odůvodnění rozhodnutí, není to sice pro soud v dalším řízení závazné, což ale neznamená, že by mohl soud závěry předchozího pravomocně skončeného řízení zcela pominout; naopak se s nimi musí vypořádat, chce-li se od nich odchýlit. Městský soud však v napadeném rozhodnutí toliko potvrdil správnost závěrů obvodního soudu, který náležitě vyložil důvody, pro které přihlédl k závěrům rozhodčích nálezů o tom, že existence předmětných pohledávek je dána, neboť docházelo k nesprávné valorizaci cen díla, přičemž ochrana legitimního očekávání účastníků řízení vyžaduje, aby v projednávané věci byla tato otázka posouzena obdobně. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv zejména tím, že obecné soudy údajně přiznaly odůvodnění rozhodčích nálezů závaznost, která přísluší pouze výroku. V důsledku toho soudy přihlédly k obraně vedlejší účastnice započtením promlčených pohledávek na pohledávky stěžovatelky, představující žalobní nárok. Údajnou existenci započítávaných pohledávek však vedlejší účastnice prokazovala pouze rozhodčími nálezy. Do jejich zamítavého výroku se ale promítl toliko závěr o promlčení pohledávek vedlejší účastnice obsažený v odůvodnění. Nadto započtené pohledávky vedlejší účastnice nikdy neuplatnila v souladu s příslušnými smlouvami, neboť se nestaly splatnými. Navíc okruh zhotovitelů, s nimiž vedlejší účastnice smlouvy uzavřela, nebyl totožný s těmi, se kterými uzavřela smlouvu o dílo. Ani z odůvodnění rozhodčích nálezů podle stěžovatelky neplyne, že by vedlejší účastnici skutečně vznikl nárok na vrácení nesprávně vyčíslené valorizace. 6. Dále