III.ÚS 1794/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1794/17 ze dne 8. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem Radnická 376/11, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, č. j. 89 T 18/2014-677, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2016, č. j. 8 To 180/2016-761, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 Tdo 39/2017-31, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a jejích základních práv zaručených v čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny zaručené v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatelka byla v záhlaví vymezeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") shledána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odstavce 1, 2, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 54 měsíců. Zároveň byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené V. D. škodu ve výši 34 695 Kč a poškozené M. D. škodu ve výši 39 905 Kč, přičemž ve zbytku odkázal soud poškozené s jejich uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Skutek, který byl stěžovatelce kladen za vinu, spočíval zjednodušeně řečeno v tom, že jako advokátka zastupující v exekučním řízení na vymožení dlužného výživného matku dvou nezletilých dcer nevydala částku celkem 74 600 Kč, kterou na její účet poukázal ve dvou platbách soudní exekutor jako vymoženou částku, a ponechala si ji pro vlastní potřebu. O přijetí této částky toliko informovala matku poškozených, a to v případě jedné z plateb až poté, co se o ní jinou cestou dozvěděla matka poškozených s tím, že celkovou vymoženou částku započetla na náhradu nákladů zastupování nezletilých, přičemž k tomuto zápočtu nebyla oprávněna, neboť jí v té době ještě za poškozenými nevznikla žádná splatná pohledávka. 4. Šlo již o druhé řízení před nalézacím soudem v dané věci, neboť jeho původní rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 8 To 300/2015, podle něhož vycházel nalézací soud z nesprávného právního názoru, že pohledávky poškozených byly v relaci ke stěžovatelce pohledávkami dle § 97 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění platném a účinném v době spáchání činu (dále jen "zákon o rodině"). K vydání tohoto rozhodnutí přikročil odvolací soud poté, co bylo jeho původní rozhodnutí, jímž odvolání stěžovatelky zamítl, zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 348/2015. 5. Stěžovatelka se proti rozsudku nalézacího soudu odvolala. Její odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") svým v záhlaví vymezeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který je svým v záhlaví vymezeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatelky 6. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy dle jejího mínění vyložily provedené důkazy výlučně v její neprospěch, čímž byl narušen nestranný přístup soudu k projednávané věci a zároveň i zásada "in dubio pro reo". Stěžovatelka má dále za to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces i samotným jednáním soudů, kdy po zrušení předcházejících rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nalézací soud nezopakoval dokazování provedené v rámci řízení, z nějž vzešel zrušený rozsudek. Stěžovatelce byla odebrána možnost se před soudem řádně bránit a byla jí též odebrána možnost se vyjadřovat ke všem prováděným důkazům. 7. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že poté, co Nejvyšší soud vrátil věc k novému projednání, nalézací soud v návaznosti na toto rozhodnutí při opětovném rozhodování již neřešil faktickou stránku věci a bez další možnosti obhajoby stěžovatelky pouze právně formálně přeformuloval svůj výrok a věc posoudil totožně, aniž by se změněnou podstatou věci jakkoliv hlouběji zabýval. 8. Stěžovatelka upozorňuje, že Nejvyšší soud se odmítl dovoláním zabývat, aniž by se řádně vypořádal se svou předchozí judikaturou ve věci. 9. V posledku se stěžovatelka domnívá, že obecné soudy tendují k takovému přístupu k odměňování advokáta a k náhradě jeho nákladů, podle nějž by stěžovatelka měla vykonávat činnost pro poškozené dlouhodobě a nejlépe zdarma. Za nepřípustné považuje stěžovatelka závěry obecných soudů, podle nichž by stejnou službu jako stěžovatelka byl schopen poškozeným poskytnout i někdo jiný za podstatně nižší cenu. Stěžovatelce totiž podle jejího názoru nelze klást za vinu, že si matka poškozených zvolila k poskytování právních služeb poškozeným právě ji. IV. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti 10. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. Posouzení Ústavním soudem 11. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 12. Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. 13. Stěžovatelka v prvé řadě namítala jednostranné provádění důkazů a nesprávné skutkové závěry obecných soudů. Ústavní soud však může posoudit toliko, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz). 14. Snahou stěžovatelky je zpochybnit způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). 15. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [sr