III.ÚS 1826/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1826/10 ze dne 20. 1. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MERKUR KEY, a. s., se sídlem Praha 3, Havlíčkovo nám. 189/2, IČ 25337025, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem v Praze 4, Nad Zátiším 22, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2010 č. j. 2 Afs 107/2008-132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2008 č. j. 11 Ca 297/2007-73 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 18. 9. 2007 č. j. 25/58 398/2007-253, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 23. 6. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených rozhodnutí s tím, že v její věci správní orgány (při dokazování) nepostupovaly způsobem, který stanoví právní řád, čímž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že správní soudy na tuto skutečnost adekvátně nereagovaly, a proto že porušily (zřejmě) čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozhodnutím Ministerstva financí bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále jen "GŘC") ze dne 18. 5. 2007 zn. 2007/1575/30/A, kterým GŘC stěžovatelce zrušilo povolení poskytovat ručení k individuálnímu zajištění celního dluhu formou záručních dokladů. Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka "správní" žalobou, kterou však Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Proti němu stěžovatelka brojila kasační stížností, ta však byla shora označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále též jen "NSS") zamítnuta. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně líčí průběh správního řízení, přičemž namítá, že součástí správního spisu byla pouze Zpráva o provedení finanční analýzy, týkající se finanční (ne)stability stěžovatelky, nikoliv analýza samotná, přičemž z této zprávy není patrno, na základě jakých kritérií GŘC k příslušným závěrům dospělo, a tak se nemohla proti ní účinně bránit. Současně poukázala na to, že GŘC vysvětlila, proč k výzvě celního úřadu neuhradila určitou částku daně, přičemž poukázala na vysokou hodnotu svého majetku, k němuž celní úřad zřídil zástavní právo. Namítla porušení § 36 odst. 3 a § 4 odst. 3 správního řádu, neboť se její pracovník sice (dva dny) před vydáním správního rozhodnutí dostavil na GŘC, avšak jen za účelem nahlédnutí do spisu, přičemž o tom, že dokazování bylo ukončeno a že se může vyjádřit k podkladům, případně požadovat jejich doplnění, nebyla předem informována; stejně tak nebyla seznámena s tím, jak se GŘC vypořádalo s připomínkami uvedenými v přípise ze dne 20. 4. 2007. Svého práva na vyjádření se stěžovatelka - dle svých slov - nevzdala, pouze se na místě nevyjádřila. Ministerstvu financí pak stěžovatelka vytýká, že dané pochybení nenapravilo. Dále stěžovatelka shrnuje důvody, pro které byla její žaloba městským soudem zamítnuta, a podrobně uvádí, co bylo obsahem její kasační stížnosti a jak se NSS s jejími námitkami vypořádal. Upozorňuje, že i kdyby zmíněná Zpráva o provedení finanční analýzy obsahovala dostatek údajů, aby se k ní mohla vyjádřit, nemohla to stihnout ve lhůtě "ihned nyní" (míněno při nahlížení do spisu). Dále pak namítá, že se NSS nevypořádal s její námitkou, že není zřejmé, jak GŘC z předmětné zprávy dospělo k tomu, že (stěžovatelka) již nesplňuje podmínky, na jejichž základě bylo rozhodnutí o povolení vydáno, tj. že její finanční situace není taková, aby mohla splnit každý celní dluh, za který se zaručila. Zpochybňuje závěry NSS, že u finanční analýzy jde o "souhrn jednotlivých úkonů a jejich analytického zpracování", a její předložení, jak stěžovatelka ve správním řízení požadovala, tak nebylo možné. Poukazuje na dřívější postup celních orgánů, které jí v jiné věci zaslalo kopii závěrů a doporučení z finanční analýzy, včetně příloh, kterou tvořil přehled vybraných údajů z účetních výkazů, výpočet poměrových ukazatelů, stanovení ratingu důvěryhodnosti, z čehož bylo možno zjistit, jak k příslušným výsledkům celní orgán dospěl. Dále pak stěžovatelka upozorňuje, že poté, co již byla finanční analýza provedena, resp. vyhotovena (tj. 4. 6. 2006), GŘC vydalo rozhodnutí, kterým jí bylo povoleno poskytovat ručení. Takový postup je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu. Stěžovatelka NSS rovněž vytýká, že nepřihlédl k ustanovení § 4 odst. 3 správního řádu, když věc posuzoval z hlediska § 36 odst. 3 správního řádu (resp. když posuzoval otázku vyjádření se k podkladům rozhodnutí - viz výše), a tvrdí, že připravit se na vyjádření k podkladům pro rozhodnutí je velmi důležité, aby účastník řízení mohl hájit svá práva. Celní orgán měl proto postupovat podle § 39 odst. 1 správního řádu. V návaznosti na to stěžovatelka uvádí, že GŘC neprovádělo žádné dokazování, a vzhledem k tomu, že podkladem pro rozhodnutí jsou důkazy, nikoliv důkazní prostředky, nevyzvalo ji GŘC k tomu, aby se vyjádřila k podkladům pro vydání rozhodnutí, ale aby se vyjádřila k důkazním prostředkům. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dané správní řízení bylo zahájeno také z důvodu pochybností, že celní orgány evidují vůči ní splatný a z titulu ručení neuhrazený celní dluh. GŘC však zdůvodnila, proč daný dluh nebyl uhrazen, načež líčí průběh dané kauzy, v níž rozhodoval také Ústavní soud, a to nálezem ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 2345/07. Upozorňuje, že na tento nález a na další skutečnosti související s údajným neuhrazeným dluhem poukázala v řízení o kasační stížnosti. NSS k tomu uvedl, že nebylo tvrzeno a že ani není známo, zda byla rozhodnutí celních orgánů ve věci výzvy k uhrazení nedoplatku skutečně "odklizena". Za podstatné NSS však považoval, že výzva k zaplacení dluhu nebyla ve správním řízení použita jako podkladové rozhodnutí, ale jednalo se o jeden z podkladů - důkazních prostředků, z nichž celní orgány vycházely, resp. o důkaz o existenci pohledávky, jenž byl vyhodnocen v kontextu stěžovatelčina chování, kdy stěžovatelka v souvislosti s vymáháním předmětného dluhu argumentovala tím, že jí hrozí nenahraditelná újma. Pokud by byla zmíněná výzva zrušena, pak tato skutečnost může být důvodem pro iniciaci obnovy řízení dle správního řádu, nikoliv však o důvod zakládající nezákonnost vydaných správních rozhodnutí. Dle stěžovatelky zde tak ovšem zůstává jen jeden důkaz, o který je opřeno rozhodnutí GŘC, přičemž je zřejmé, že jde o důvod druhotný; finanční analýza je totiž pouze jedním z podkladů, ze kterých právní útvary celní správy vycházejí při svém rozhodování, a proto nemusí být její závěr rozhodující, jak GŘC samo uvedlo. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ministerstvo financí se postavení vedlejšího účastníka (omisivně) vzdalo. Nejvyšší správní soud uvedl, že ústavní stížnost je mechanickým opakováním argumentace použité ve správní žalobě, již považuje za málo srozumitelnou, za kompilaci popisu předcházejícího řízení bez konkrétního vyústění ve smyslu porušení konkrétních norem podústavního či ústavního práva, resp. označuje právní argumentaci za "reziduální". Dále upozornil, že námitku, že ze závěru o finanční nestabilitě nerezultuje bez dalšího závěr o neschopnosti dostát závazkům z celních dluhů, uplatnila stěžovatelka až v kasační stížnosti, což platí i pro námitku, že ve dvou správních řízeních bylo rozhodnuto rozdílně, přičemž poukázal na princip subsidiarity s tím, že tyto námitky by Ústavní soud meritorně neměl projednávat. K námitce "překvapivého" postupu celního orgánu NSS s odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka jeho argumentaci "překrucuje". Jde-li o námitku, že nebylo prováděno dokazování a stěžovatelka tak nemohla být seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí, ale jen s důkazními prostředky, NSS poznamenal, že stěžovatelka se evidentně snaží nalézat rozdíly mezi "podklady pro rozhodnutí" a "důkazními prostředky", a i když uvedená slovní spojení nejsou homonymní, racionalita dané argumentace mu uniká. V souvislosti se stěžovatelčinou argumentací replikou ze dne 30. 7. 2008 Nejvyšší soud uvedl, že se zde obsáhle konstatuje obsah uvedeného podání, jakož i to, jak se s ní vypořádal Nejvyšší správní soud, znovu se opakuje geneze celé věci včetně skutečností, které nastaly až po vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, aniž by bylo uvedeno, jakého konkrétního pochybení se NSS měl dopustit. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud zaslal vyjádření NSS stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka dané možnosti