III.ÚS 1846/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1846/13 ze dne 12. 11. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obce Hovorčovice, se sídlem Revoluční 33, 250 64 Měšice - Hovorčovice, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Sokolovská 25, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 392/2013-917 ze dne 8. 4. 2013, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 245/2012-881 ze dne 23. 8. 2012 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 3 C 589/2003-826 ze dne 4. 11. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 23. 8. 1951 zamítnuto odvolání dědiců JUDr. Jaroslava Preisse proti výměru Krajského národního výboru v Praze ze dne 21. 12. 1950, čímž bylo s definitivní platností rozhodnuto o naplnění podmínek konfiskace majetku JUDr. Preisse podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Dne 27. 1. 1993 uplatnili vedlejší účastník a právní předchůdce dalšího vedlejšího účastníka nárok na vydání zkonfiskovaného majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha-východ rozhodlo podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. tak, že vedlejší účastníci jsou spoluvlastníky nárokovaných nemovitostí. Stěžovatelka se poté žalobou podle hlavy páté občanského soudního řádu (o. s. ř.) domáhala nahrazení výrokové části tohoto rozhodnutí a určení, že vedlejší účastníci nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Okresní soud Praha-východ žalobu zamítl, jelikož shledal, že podmínky vydání majetku byly naplněny. Prvostupňové rozhodnutí posléze potvrdil Krajský soud v Praze, jenž jako další důvod zamítnutí žaloby uvedl nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky k podání žaloby. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní především uvádí, že vedlejší účastníci nesplňují podmínky pro restituci dotčených nemovitostí, neboť se jejich právní předchůdce JUDr. Preiss v období tzv. zvýšeného ohrožení republiky a v období Protektorátu Čechy a Morava "občansky ani jinak neosvědčil". Stěžovatelka dále argumentuje, že na předmětný majetek nelze uplatnit zákon č. 229/1991 Sb., jelikož nepřešel na stát v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo zpětně k datu jeho účinnosti, tj. dnem 23. 6. 1945. Jak stěžovatelka uvádí, ohledně zkonfiskovaného majetku probíhalo v obci Hovorčovice již v roce 1945 přídělové řízení, jednotlivé pozemky byly rozparcelovány a přiděleny do vlastnictví různých subjektů, mezi něž patří právě i stěžovatelka, která za pozemky zaplatila přídělovou cenu. Přídělové řízení skončilo v roce 1946, tedy dávno před počátkem rozhodného období zákona č. 229/1991 Sb. Podle stěžovatelky došlo nejen k faktickému odnětí majetku, nýbrž o legální přechod vlastnického práva, který byl potvrzen intabulací konfiskace majetku. Další okruh stěžovatelčiných námitek se týká podjatosti soudkyň krajského soudu. Stěžovatelka vznesla během jednání v rámci odvolacího řízení námitku podjatosti soudkyň senátu 28 Co, kterou spatřovala v tom, že uvedený senát (byť v jiném složení) už o podobné věci rozhodoval. Odvolací soud postupem podle § 15b odst. 2 o. s. ř. posoudil vznesenou námitku jako nedůvodnou. Stěžovatelka je toho názoru, že námitku podjatosti má právo uplatnit kdykoli za řízení (pakliže tak učiní ihned poté, co se o důvodech podjatosti dozví) a soud ji musí předložit instančně nadřízenému soudu k posouzení. Pochybení stěžovatelka spatřuje také v postupu Nejvyššího soudu, který se námitkou podjatosti vůbec nezabýval, přestože byla uplatněna i v dovolání. Stěžovatelka se proto domnívá, že ve věci rozhodoval senát, o jehož nepodjatosti existují důvodné pochybnosti. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a přezkum jejich činnosti mu proto v rovině jednoduchého práva zásadně nepřísluší. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy pouze v případech, kdy postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud však v posuzovaném případě takové pochybení nespatřuje. Pokud jde o aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., stěžovatelka uplatňuje dvě rozdílné námitky. Podle první námitky nelze citovaný zákon použít, jelikož předmětný majetek nepřešel na stát v rozhodném období. Druhá námitka spočívá v tom, že se původní majitel zkonfiskovaného majetku občansky neosvědčil. I kdyby tedy přechod majetku spadal do období vymezeného zákonem č. 229/1991 Sb., k tomuto přechodu nedošlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ani z jiných důvodů uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. Ústavní soud se výše uvedenými námitkami již opakovaně zabýval, a to dokonce i ve vztahu k majetku JUDr. Jaroslava Preisse. V usnesení sp. zn. II. ÚS 175/01 ze dne 23. 4. 2002 Ústavní soud uznal ústavně konformním názor obecných soudů, podle nichž byl dekret č. 12/1945 Sb. vůči JUDr. Preissovi zneužit ve smyslu § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. K tomuto zneužití došlo rozhodnutími správních orgánů v rozhodném období. Ačkoli byl tedy majetek zkonfiskován zpětně k datu účinnosti předmětných dekretů, aplikace zákona č. 229/1991 Sb. tím není vyloučena. Tyto závěry byly učiněny v souladu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, který např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 129/99 ze dne 13. 6. 2000 uvedl, že právním důvodem konfiskace je příslušný dekret, obecné soudy jsou však přesto povinny zkoumat, zda tento dekret nebyl v rozhodném období zneužit. Podobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. II. ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995. Vzhledem k citované judikatuře je proto bezpředmětný argument, že k přechodu vlastnictví došlo zpětně ke dni účinnosti dekretu. Bezpředmětnými jsou pak i další argumenty, kterými se stěžovatelka snaží prokázat, že majetek JUDr. Preisse přešel na stát před datem 25. 2. 1948. Je pravda, že Ministerstvo zemědělství dne 24. 5. 1946 rozhodlo, že JUDr. Preiss je zrádcem a nepřítelem Československé republiky ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. Okresní národní výbory v reakci na toto rozhodnutí vydaly vyhlášky, jimiž konstatovaly jeho zákonné důsledky v podobě konfiskace majetku. Na základě těchto rozhodnutí a vyhlášek poté v obci Hovorčovice probíhalo přídělové řízení. Podstatné nicméně je, že citované rozhodnutí ministerstva bylo zrušeno nálezem Nejvyššího správního soudu č. j. 633/46-4 ze dne 6. 1. 1948. V rozhodnutí Nejvyšší správního soudu č. j. 462/46-14 ze dne 6. 1. 1948 bylo dále konstatováno, že uvedené vyhlášky okresních národních výborů nebyly způsobilé vyvolat samostatné právní účinky a zrušením rozhodnutí ministerstva pozbyly jakéhokoli významu. Konečným rozhodnutím o tom, že majetek byl zkonfiskován dekretem č. 12/1945 Sb., je tudíž až rozhodnutí Ministerstva zemědělství sp. zn. 282.793/51-X-IX/3 ze dne 23. 8. 1951, kterým bylo zamítnuto odvolání proti výměru Krajského národního výboru v Praze sp. zn. 532-9-/1950 ze dne 21. 12. 1950. Pouze na základě těchto rozhodnutí mohlo zpětně dojít ke konfiskaci majetku JUDr. Preisse, respektive bez těchto rozhodnutí by ke konfiskaci konkrétního majetku nedošlo. Obě tato rozhodnutí přitom spadají do rozhodného období dle zákona č. 229/1991 Sb. Obecné soudy dále na základě dokazování zjistily, že i ke vkladu vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem do pozemkových knih došlo v době rozhodné. Stěžovatelka s tímto tvrzením nesouhlasí, přičemž argumentuje, že zápis vlastnického práva byl proveden již dříve řádnou intabulací podle zvláštního právního předpisu, který upravoval intabulaci konfiskovaných nemovitostí. Ústavní soud však považuje tyto argumenty za nadbytečné. Ani za účinnosti obecného zákoníku občanského totiž intabulace nemohla zhojit vady nabývacího titulu. Intabulační princip sám o sobě nezaručoval, že se zápis v pozemkové knize bude shodovat s právním stavem (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 702/2002, ze dne 16. 6. 2003). Účinky konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. ostatně nastupovaly ex lege, pročež správní výměry ani případné zapsání konfiskace do pozemkových knih konstitutivní účinky mít nemohly. Koneckonců i stěžovatelkou zdůrazňovaný § 5 zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfi