Ústavní soud III.ÚS 1860/22

Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho vlastnické právo a právo na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, výše citovaným rozsudkem okresní soud rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví stěžovatele a žalobce k nemovitostem, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava, na LV č. X pro k. ú. Rychvald (dále jen "Nemovitosti"), byl nařízen prodej těchto Nemovitostí s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi stěžovatele a žalobce v poměru 1/2 : 1/2 a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 29. 6. 2015 č. j. 57 Co 429/2014-499 potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve věci samé a změnil jej co do náhrady nákladů řízení státu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2016 č. j. 22 Cdo 5345/2015-544 rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 4. 2018 č. j. 57 Co 429/2014-791 rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil. Následně Krajský soud v Ostravě k zmatečnostní žalobě stěžovatele rozsudkem ze dne 30. 4. 2019 č. j. 57 Co 429/2014-1097, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2019 č. j. 57 Co 429/2014-1100, svůj předchozí rozsudek ze dne 27. 4. 2018 zrušil. Krajský soud v Ostravě znovu rozhodl o odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé ve správném znění potvrdil a změnil co do nákladů řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následně podané dovolání Nejvyšší soud zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy zásadním způsobem nerespektovaly zákonem pevně dané pořadí způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví, což stěžovatele v konečném důsledku významně zkrátilo na jeho právech a definitivně mu tak odepřelo jeho stěžejní právo vyplývající pro něj z podílového spoluvlastnictví k Nemovitostem.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Stěžovatel vede v ústavní stížnosti polemiku s právními závěry obecných soudů; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva (§ 1143 občanského zákoníku a násl.), argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a opakování již uplatněných námitek. Z rozhodnutí obecných soudů jednoznačně vyplývá, jakými úvahami, podloženými důkazy, se zabývaly a z jakých důvodů rozhodly o prodeji Nemovitostí v dražbě s následným rozdělením výtěžku z prodeje, přičemž respektovaly stanovený způsob vypořádání spoluvlastnických podílů a jejich závazné pořadí stanovené občanským zákoníkem i judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.

Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.