Ústavní soud III.ÚS 1868/25 – Tlumočník

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka v řízení před Městským soudem v Praze vystupuje v postavení obžalované. Prostřednictvím svého obhájce žádala o překlad některých dokumentů obsažených v trestním spisu do lotyštiny. Městský soud napadeným usnesením žádost zamítl a poučil obžalovanou, že proti usnesení není přípustná stížnost. Stěžovatelka přesto - podle vlastního tvrzení - v zákonné lhůtě stížnost podala.

Stěžovatelka namítá, že ji městský soud v napadeném usnesení chybně poučil o nemožnosti podání stížnosti, přestože právo napadnout usnesení stížností výslovně vyplývá z § 28 odst. 4 trestního řádu. Uvádí, že byť se nesprávným poučením městského soudu neřídila a stížnost podala, městský soud ji nijak nereflektoval a nepředložil ji nadřízenému orgánu. Poukazuje na význam dokumentů, jejichž překlad požadovala, a to zejména s ohledem na potřebu s předstihem připravit svou obhajobu a možnost vyjadřovat se k provedeným důkazům. Z těchto důvodů odmítá akceptovat jako směrodatný závěr městského soudu, že požadované listiny budou tlumočeny v průběhu hlavního líčení. Má za to, že nepořízením překladů listin se dostane do značné nevýhody jak vůči obžalobě, tak vůči ostatním obžalovaným.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.

Podstatou ústavní stížnosti je její subsidiarita. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.

V posuzované věci městský soud napadeným rozhodnutím zamítl žádost, kterou stěžovatelka podala v souladu s § 28 odst. 4 trestního řádu. Citované ustanovení výslovně uvádí, že není-li takovému návrhu obviněného vyhověno, orgán činný v trestním řízení, který řízení vede, o tom rozhodne usnesením. Třetí věta tohoto ustanovení pak explicitně zakotvuje právo podat proti takovému usnesení stížnost.

Z uvedeného je zřejmé, že se stěžovatelka nemýlí, pokud tvrdí, že městský soud ji chybně poučil, když v napadeném usnesení uvedl, že proti němu není přípustná stížnost. Stěžovatelka tedy postupovala správně, když tuto stížnost navzdory nesprávnému poučení podala.

Stěžovatelka ovšem sama uvádí, že městský soud stížnost nepředložil nadřízenému soudu, takže o ní dosud nebylo rozhodnuto. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů (konkrétně Vrchního soudu v Praze, který bude povolán o stížnosti rozhodovat, nerozhodne-li se městský soud postupovat podle 146 odst. 1 trestního řádu) a předjímal jejich rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.

Ústavní soud zároveň neshledal, že by byl důvod postupovat podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a přijetí ústavní stížnosti výjimečně neodmítnout. Stěžovatelka ostatně netvrdila, že by takové důvody byly v její věci dány.

Namítá-li stěžovatelka, že městský soud na podání stížnosti proti napadenému usnesení doposud nereagoval a nepředložil věc nadřízenému (tj. vrchnímu) soudu, lze připomenout, že stěžovatelka má možnost postupovat podle § 174a zákona o soudech a soudcích, tedy podat návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu.

Ústavní soud dodává, že i pokud by stížnostní soud dospěl k závěru, že poučení městského soudu o nepřípustnosti stížnosti bylo správné, bude stěžovatelce zachována dvouměsíční lhůta k podání nové ústavní stížnosti proti napadenému usnesení počítaná od rozhodnutí Ústavního soudu. Nelze totiž na jednu stranu hodnotit stížnost jako předčasnou a pak jako opožděnou. Ústavní soud ale nikterak nepředjímá, zda by nová ústavní stížnost byla nutně vyhodnocena jako přípustná.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.