III.ÚS 1931/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1931/20 ze dne 11. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Knapové, DiS., zastoupené Mgr. Markétou Kellerovou, advokátkou, sídlem Černíkova 2986/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 22 Cdo 422/2020-541, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2019 č. j. 14 Co 69/2016-497 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019 č. j. 22 Cdo 1500/2019-473, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ivana Přichystala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 10. 2019 č. j. 14 Co 69/2016-497. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 110 C 52/2012-138 zamítl žalobu vedlejšího účastníka, kterou se domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 1 300 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 63 951 Kč (II. výrok). Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že dne 24. 1. 2007 účastníci uzavřeli smlouvu o vypořádání majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti po rozvodu, v níž se vedlejší účastník vzdal práva k bytové jednotce č. X1, nacházející se v budově č. p. X2, postavené na pozemku parc. č. X3, včetně spoluvlastnického podílu id. 7646/108375 na společných částech domu č. p. X2, vše zapsané na LV č. X4 a č. X5 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - město, pro katastrální území Žabovřesky, obec Brno, ve prospěch stěžovatelky bez dalšího finančního vyrovnání. Účastníci, tehdejší manželé, dále v notářském zápisu sepsaném dne 13. 3. 2007 prohlásili, že zužují rozsah svého společného jmění manželů (dále jen "SJM") tak, že výlučným vlastníkem bytové jednotky bude stěžovatelka, a že nepožadují vzájemné vyrovnání v penězích. Soud prvního stupně uzavřel, že ačkoliv nedošlo ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, vedlejší účastník není oprávněn domáhat se zaplacení 1/2 kupní ceny z prodeje bytové jednotky, neboť notářský zápis i smlouva ze dne 24. 1. 2007 stvrzují záměr účastníků, aby bytová jednotka byla ve výlučném vlastnictví stěžovatelky s tím, že se vedlejší účastník vzdává svého práva k bytové jednotce a nežádá finanční vyrovnání. Nárok vedlejšího účastníka shledal okresní soud jako rozporný s dobrými mravy, neboť vedlejší účastník uzavřel se stěžovatelkou smlouvy, kterými chtěl převést bytovou jednotku do jejího výlučného vlastnictví, a dovolává se zápisu v katastru nemovitostí, ačkoliv musel vědět, že neodpovídá skutečnosti. 3. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2016 č. j. 14 Co 69/2016-216 rozsudek okresního soudu v I. výroku potvrdil, ve II. výroku jej změnil tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 63 846 Kč (I. výrok), a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 41 400 Kč (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že z vůle vedlejšího účastníka projevené při uzavírání smlouvy o zúžení zákonného rozsahu SJM ze dne 13. 3. 2007 i při uzavření dvou předchozích smluv shodného obsahu, jejichž předmětem mělo být vypořádání celého SJM účastníků po dobu před rozvodem (ze dne 1. 3. 2007) i po rozvodu (ze dne 24. 1. 2007), je namístě závěr o rozporu nároku vedlejšího účastníka s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k okolnostem nabytí a užívání bytové jednotky účastníky. Závěr o rozporu s dobrými mravy je odůvodněn také skutečností, že po zániku SJM nedošlo k žádnému vypořádání věcí jej tvořících, neboť oba účastníci respektovali jejich faktické rozdělení podle uzavřených smluv, a důvodem neúspěchu návrhu na vklad v roce 2007 byla skutečnost, že vedlejší účastník jako spolunavrhovatel nebyl oprávněn s tímto majetkem disponovat v důsledku exekučního příkazu. Zpětvzetí návrhu na vklad nebylo projevem změny původní vůle účastníků, ale důsledkem skutečnosti, že vklad nebylo možné povolit z důvodu, který byl jednoznačně na straně vedlejšího účastníka. Z hlediska dobrých mravů je podle krajského soudu nepřijatelné, aby vedlejší účastník uplatňoval své právo na výtěžek z následně na třetí osobu převedené bytové jednotky. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 6058/2017-329 rozsudek krajského soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 14 Co 69/2016-216 ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2017 č. j. 14 Co 69/2016-232 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku vyšel ze skutečnosti, že v posuzovaném případě před uplynutím lhůty tří let od zániku SJM došlo k prodeji a zpeněžení bytové jednotky, přičemž výtěžek tohoto prodeje nebyl v téže lhůtě předmětem soudního řízení ani ohledně něj účastníci neuzavřeli žádnou dohodu; předmětem spoluvlastnictví účastníků řízení se proto podle § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z."), stal výtěžek z prodeje, a bylo povinností soudu jej na návrh některého ze spoluvlastníků vypořádat. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o vypořádání spoluvlastnictví společné věci nemusí tomu ze spoluvlastníků, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, určit výši přiměřené náhrady vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak (výjimečně s ohledem na dobré mravy) snížit, případně ji nepřiznat vůbec. Současně Nejvyšší soud poukázal na rozsudek ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. 22 Cdo 2127/2013, podle kterého je třeba přihlédnout k tomu, že se strany dříve v rámci komplexního vypořádání jejich manželských majetkových vztahů dohodly na určitém vymezení náhrady (příp. na tom, že náhrada nebude poskytnuta), pokud je k této dohodě vedly rozumné a spravedlivé důvody a na jejím základě bylo i částečně plněno, přičemž účinnou se nestala jen proto, že opomenutím nebyla předložena katastrálnímu úřadu k provedení vkladového řízení. V dané věci podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že účastníci projevili společnou vůli, že se stěžovatelka stane mj. výlučnou vlastnicí bytové jednotky. Jelikož je však odepření přiměřené náhrady postupem výjimečným, je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, byly tvrzeny nebo dokazováním zjištěny. Podle názoru Nejvyššího soudu některé z těchto okolností krajský soud nezohlednil (hodnocení typu smluv ze dne 1. 3. 2007 a ze dne 24. 1. 2007 a jejich zamýšlených účinků, včetně objasnění důvodů a okolností, které vedly k uzavření těchto smluv, důvody, pro které nedošlo ke vkladu vlastnického práva na základě smlouvy ze dne 13. 3. 2007, a skutečnost, zda vedlejší účastník o probíhajícím exekučním řízení věděl). Nejvyšší soud měl za to, že nesměl-li již v době uzavření všech tří smluv vedlejší účastník disponovat mimo jiné s majetkem ve společném jmění, je nutno také tuto skutečnost promítnout do hodnocení v konfrontaci se závěrem, že se vedlejší účastník opakovaně smluvně vzdal práva na náhradu za bytovou jednotku. Podle názoru dovolacího soudu se pak jeví jako podstatné i zjištění, z jakého důvodu v roce 2010 již bylo možné vložit vlastnické právo ve prospěch třetí osoby na základě kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2010, neboť i v takovém případě šlo o nakládání s majetkem (mimo jiné) vedlejšího účastníka, navíc ve vztahu k tomuto návrhu na vklad vedlejší účastník namítal, že podpis na návrhu není jeho pravým podpisem, a že udělení plné moci ze dne 1. 4. 2009 stěžovatelce k veškerým právním úkonům ve věci prodeje bytové jednotky mělo vyjadřovat změnu postoje obou účastníků ve směru, že bytovou jednotku považovali za součást SJM, a nikoliv za výlučné vlastnictví stěžovatelky. 5. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 13. 12. 2018 č. j. 14 Co 69/2016-427 rozsudek okresního soudu v I. výroku potvrdil (výrok I. a), a ve II. výroku jej změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízen