III.ÚS 1937/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1937/25 ze dne 17. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Coufala, zastoupeného Mgr. et Mgr. Radkou Coufalovou, advokátkou, sídlem Slunečná 589, Kralice na Hané, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2025 č. j. KSCB 27 INS 14168/2016, 29 NSČR 22/2025-B-39, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2024 č. j. KSCB 27 INS 14168/2016, 5 VSPH 1220/2024-B-31, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 2024 č. j. KSCB 27 INS 14168/2016-B-24, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením pro předčasnost zamítl žádost stěžovatele (dlužníka) ze dne 1. 10. 2024 o vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníků. Soud zdůraznil, že zákon č. 252/2024 Sb., kterým byl změněn zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a který byl účinný ode dne 1. 10. 2024, (dále také jen "novela") se podle čl. II. použije v celém svém rozsahu až na insolvenční řízení zahájená za doby jeho účinnosti, tedy nejdříve 1. 10. 2024 a nedopadá na řízení zahájená před jeho účinností (vyjma konkrétních výjimek ve vztahu k ustanovení § 75 a § 109 téhož zákona). Insolvenční řízení stěžovatele bylo zahájeno dne 14. 6. 2016, proto nelze vyhovět jeho žádosti, neboť doposud neuplynula lhůta stanovená ustanovením § 425 insolvenčního zákona ve znění dopadajícím na dotčené řízení, tj. lhůta 5 let. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení krajského soudu. Ve shodě s krajským soudem uzavřel, že v daném případě dosud neuplynula zákonná lhůta pro vyškrtnutí stěžovatele ze seznamu dlužníků. K námitce o eurokonformním výkladu § 425 insolvenčního zákona poukázal na to, že směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023 ze dne 20. 6. 2019 o rámcích preventivní restrukturalizace, o oddlužení a zákazech činnosti a opatřeních ke zvýšení účinnosti postupů restrukturalizace, insolvence a oddlužení a o změně směrnice (EU) 2017/1132 (směrnice o restrukturalizaci a insolvenci, dále jen "směrnice"), která je novelou transponována, cílí pouze na insolvenční řízení podnikajících subjektů (body 1, 15, 21, 72 a 73 preambule a čl. I odst. 1 písm. b/ a odst. 2 písm. h/ směrnice). Rozšíření postupů vedoucích k oddlužení podnikatelů i na fyzické osoby v úpadku, které nejsou podnikateli, je pouze fakultativní možností postupu členských států. K rovnosti dlužníků v insolvenčním řízení zahájeném před a po novele insolvenčního zákona krajský soud, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, uzavřel, že zkrácení doby, po kterou je dlužník veden v seznamu dlužníků, pouze "pro novější řízení" princip rovnosti neporušuje. Stěžovatel navíc do insolvenčního řízení (oddlužení) "vstoupil dobrovolně" s vědomím pětiletého trvání zápisu do seznamu dlužníků. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že znění čl. II zákona č. 252/2024 Sb. není nejasné nebo nesrozumitelné a nelze mít žádné pochybnosti o tom, že rozhodnou skutečností pro aplikaci § 425 insolvenčního zákona je datum zahájení insolvenčního řízení (nikoliv jeho skončení). Poukázal přitom i na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona, a to konkrétně na Zvláštní část k bodu 81 (§ 425) a Zvláštní část důvodové zprávy k čl. II (Přechodná ustanovení). Podle soudu nelze hovořit ani o legitimním očekávání stěžovatele, že na základě novely bude dříve vyškrtnut z insolvenčního rejstříku. Nejvyšší soud se dále vypořádal s argumentací stěžovatele o potřebě úzkého výkladu pojmu "insolvenční řízení". Uvedl, že vedení dlužníka v seznamu dlužníků je neoddělitelně provázáno s insolvenčním řízením, přičemž obdobné úvahy vedly také k osvobození stěžovatele od placení soudního poplatku za dovolání. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že novela byla přijata za účelem transpozice evropské směrnice o restrukturalizaci a insolvenci a jejím výslovným cílem bylo podle důvodové zprávy omezení stigmatizujících účinků oddlužení na dlužníka a urychlení začlenění úspěšně oddluženého dlužníka do běžného sociálního a ekonomického života. Není žádný rozumný důvod, proč by dlužníci, kteří své oddlužení splnili již dříve, měli snášet tyto účinky déle než dlužníci, jejichž řízení bylo zahájeno později. Rozdílné zacházení založené výlučně na temporálním kritériu tedy podle stěžovatele představuje svévolné rozlišování bez věcného opodstatnění a není založeno na žádném legitimním cíli souvisejícím s účelem právní úpravy. 6. Podle stěžovatele jde o typický případ neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Stěžovatel je již více než tři roky po úspěšném dokončení oddlužení a osvobození od neuspokojených pohledávek nucen snášet pokračující veřejnou evidenci svých osobních údajů v insolvenčním rejstříku, která je volně přístupná každému prostřednictvím internetu. Pokračující evidence stěžovatele po dobu dalších dvou let navíc přímo popírá zákonodárcem deklarované cíle novely zákona a způsobuje mu prokazatelnou újmu v podobě ztížené možnosti získat úvěr, najít zaměstnání nebo plnohodnotně participovat na ekonomickém životě společnosti. 7. Obecné soudy byly povinny při výkladu národního práva postupovat eurokonformním způsobem. Tomu však nedostály, když existovaly minimálně dvě rovnocenné výkladové varianty přechodného ustanovení čl. II novely, resp. tak uvedeného pojmu "insolvenční řízení". Obecné soudy se přiklonily k čistě jazykovému výkladu, který jde proti účelu samotné novely. Pokud existovaly pochybnosti o správném výkladu ustanovení, které slouží k transpozici směrnice, měly obecné soudy minimálně zvážit, zda není namístě předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti. 9. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s tím, jak obecné soudy vyložily dotčená ustanovení insolvenčního zákona. Zákonem č. 252/2024 Sb. bylo s účinností od 1. 10. 2025 novelizováno ustanovení § 425 insolvenčního zákona, a to vložením nového odstavce 2, podle něhož "je-li způsobem řešení úpadku oddlužení a je-li dlužník osvobozen podle § 414 insolvenčního zákona, vyškrtne insolvenční soud dlužníka ze seznamu dlužníků a údaje o něm v insolvenčním rejstříku znepřístupní po uplynutí 3 let od právní moci rozhodnutí o osvobození". Podle čl. II - Přechodných ustanovení, bodu 1 se přitom "v insolvenčních řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použije zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona." 11. Z uvedeného je zřejmé, že zákonodárce - na rozdíl od řady jiných případů, kdy bylo zapotřebí časovou působnost zákona dovozovat výkladem (srov. např. nález ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24) - zvolil výslovné zakotvení časové působnosti novely insolvenčního zákona; § 425 insolvenčního zákona, v účinném znění, se uplatní pouze na v budoucnu zahájená insolvenční řízení (tj. prospektivní účinek), nikoliv na insolvenční řízení již probíhající či skončená. Uvedená koncepce a její potvrzení mj. i v důvodové zprávě přitom nezavdává důvod k pochybnostem či nejasnostem ohledně jejího výkladu. Pokud stěžovatel polemizuje s obsahem pojmu "insolvenční řízení", nelze s ním souhlasit. Závěry obecných soudů jsou v tomto směru logické a z ústavněprávního hlediska obstojí. Na absurdní důsledky striktního "zužujícího" výkladu předkládaného opakovaně stěžovatelem ostatně upozornil již vrchní soud v bodě 10 napadeného usnesení a jeho argumentaci ještě dále doplnil Nejvyšší soud v bodě 26 napadeného usnesení. K tomu lze pouze dodat, že situace, v níž se n