III.ÚS 1946/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1946/20 ze dne 2. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Dvořákové Závodské, advokátky sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, zastoupené JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 67 T 33/2018, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 7 To 155/2020, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"), neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní lidská práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 90 Ústavy, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení 2. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, které jí zákon poskytuje, a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany práv stěžovatelky, který jí zákon přiznává. Splňuje tedy všechny procesní náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatelka byla ustanovena opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 0 Nt 2721/2014, obhájkyní obviněného, proti němuž bylo vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů pojistného podvodu dle § 250a zákona č. 140/1961 Sb., ve znění platném a účinném před 1. 1. 2010 (dále jen "trestní zákon"), a pojistného podvodu dle § 210 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že šlo o velmi rozsáhlé trestní stíhání s více než 130 obviněnými, které se týkalo organizované sítě pojistných podvodů souvisejících s údajným fingováním dopravních nehod. Existovalo tak mnoho různých skupin obviněných sdružených okolo jednotlivých vozů, přičemž jednotlivé skupiny o sobě vzájemně často ani nevěděly. 4. Obviněný byl rozsudkem nalézacího soudu ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 67 T 33/2018 (dále jen "odsuzující rozsudek"), uznán vinným ve dvou bodech obžaloby ze spáchání v jednom případě trestného činu pojistného podvodu dle § 250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) trestního zákona ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona a ve druhém případě zločinu pojistného podvodu dle § 210 odst. 2, odst. 4, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Odsuzující rozsudek nabyl vůči obviněnému právní moci dne 14. 8. 2018. Jelikož tím stěžovatelce povinnost nutné obhajoby obviněného skončila, podala dne 21. 12. 2018 návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů k nalézacímu soudu dle § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Celkově stěžovatelka nalézacímu soudu navrhla, aby jí byla přiznána částka 412 827,80 Kč. 5. O tomto návrhu rozhodl nejprve nalézací soud usnesením ze dne 9. 4. 2019, č. j. 67 T 33/2018-1003 (dále jen "první usnesení nalézacího soudu"), jímž byla stěžovatelce přiznána na odměně, náhradě promeškaného času a náhradě hotových výdajů (společně o těchto nárocích dále jen jako o "odměně a náhradách") celkově částka 118 338 Kč, včítaje v to daň z přidané hodnoty, nicméně toto usnesení bylo zrušeno k stížnosti stěžovatelky usnesením stížnostního soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 7 To 373/2019 (dále jen "první usnesení stížnostního soudu"), jímž byla věc vrácena zpět nalézacímu soudu. Proti těmto rozhodnutím ústavní stížnost nesměřuje. Nalézací soud následně stěžovatelce svým nyní ústavní stížností napadeným usnesením přiznal na odměně a náhradách částku celkem 120 927,40 Kč včetně daně z přidané hodnoty. 6. Stěžovatelce tak nebyl přiznán jí uplatněný nárok v rozsahu 291 900,40 Kč, a to, stručně řečeno, za účasti na úkonech, které se měly týkat obviněných ve skutcích týkajících se vozidel, která se skutkem obviněného nijak nesouvisela, a proto dle názoru nalézacího soudu byla účast stěžovatelky na těchto úkonech zcela neúčelná, což stěžovatelka měla vědět, neboť se měla řídit usnesením o zahájení trestního stíhání, v němž byl skutek, který byl obviněnému kladen za vinu, vymezen jednoznačně v souvislosti s konkrétním automobilem navíc ve vyrozumění o úkonech bylo později vždy uvedeno, ke kterému vozidlu se vztahují. 7. Dle názoru nalézacího soudu nebylo rozhodující, že stěžovatelka nemohla dopředu vědět, zda se něco relevantního k jejímu klientovi neobjeví i v jiné větvi trestního stíhání, neboť pokud by z usnesení o zahájení trestního stíhání proti obviněnému taková souvislost nevyplývala, nebyl by výsledek takového úkonu použitelný jako důkaz proti němu, pokud by nedošlo ke zhojení této vady, resp. k rozšíření trestního stíhání proti němu (což se ve vztahu ke stěžovatelčině klientovi i stalo). 8. Stěžovatelka měla navíc možnost se s výsledky úkonů k nesouvisejícím skutkům seznámit i při studiu spisu na konci přípravného řízení a reagovat na ně, potažmo i v hlavním líčení. Účastí na neúčelných úkonech stěžovatelka uměle navyšovala náklady obhajoby, které následně budou vyúčtovány obviněnému, čímž dle názoru nalézacího soudu nedostála svým povinnostem vyplývajícím z § 16 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a rovněž stavovským předpisům. Kdyby takto stěžovatelka jednala u klienta se smluvní odměnou, nebyla by tato přiměřená ve smyslu čl. 10 odst. 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku z dne 31. října 1996. 9. Poukaz stěžovatelky na pokyn obviněného, že tento trvá na tom, aby se účastnila všech úkonů, považoval nalézací soud za nekorektní a vyplývající z nedostatečného poučení klienta. Nalézací soud přitom vyšel z právního názoru vysloveného již ve shora zmíněném prvním usnesení stížnostního soudu o stížnosti stěžovatelky proti shora uvedenému prvnímu usnesení nalézacího soudu, a rovněž odkázal na závěr nálezu sp. zn. I. ÚS 2025/10 ze dne 14. 10. 2010 (N 210/59 SbNU 69), podle nějž z intepretace § 165 odst. 2 trestního řádu vyplývá, že obhájce není povinen se zúčastnit všech úkonů trestního řízení, ale jen těch, jejichž výsledek může být použit jako důkaz proti jeho klientovi. 10. Stěžovatelka podala proti napadenému usnesení nalézacího soudu stížnost, kterou dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnostní soud svým napadeným usnesením. Stížnostní soud se v zásadě ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení nalézacího soudu. Nad jeho rámec doplnil mimo jiné to, že již od počátku alespoň v případě výslechů svědků bylo ve vyrozumění o úkonech připsáno, kterého skutku se týká, jakož i to, že z pokynu klienta jednoznačně neplyne, že se obhájkyně má účastnit i úkonů, které s jeho věcí nesouvisí. Stěžovatelka tak měla jednat s péčí řádného hospodáře a v souladu s právními předpisy a etickým kodexem advokátního stavu. IV. Argumentace stěžovatelky 11. Stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím obecných soudů po stručné rekapitulaci průběhu řízení před nimi namítá, že jí měl být přiznán uplatněný nárok na odměnu a náhrady i v rozsahu úkonů, za něž jí přiznán nebyl, neboť k opačnému postupu nebyly obecné soudy oprávněny. Dle stěžovatelky je pouze věcí policejního orgánu, že se rozhodl vést společné řízení dle § 20 odst. 1 trestního řádu proti extrémně velké skupině osob. Stěžovatelka nebyla v prvotních fázích ani informována o tom, kterých skutků se plánované výslechy budou týkat. I poté, co došlo v tomto ohledu ke změně, má stěžovatelka za to, že se avizovanými obsahy úkonů nemohla řídit, neboť tyto byly vztaženy k jednotlivým skutkům jen s určitou pravděpodobností. 12. Dle stěžovatelky před provedením úkonu nikdy není možno vyloučit, že při něm vyjdou skutečnosti důležité i pro skutek, z nějž byl obviněn její klient, i kdyby měl tento úkon být proveden ve vztahu ke skutku, který s ním na první pohled nesouvisel. Stěžovatelka se, stejně jako obecné soudy, dovolává závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2025/2010, z nichž dovozuje, že již sama skutečnost, že byla o určitém úkonu policejním orgánem vyrozuměna, znamená, že z