III.ÚS 1957/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1957/07 ze dne 18. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála čp. 397, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2007 č. j. 21 Cdo 1932/2006-139 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005 č. j. 55 Co 308/2005-101, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a ČKD Praha HOLDING, a. s., se sídlem Václavské nám. čp. 802/56, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho základní práva a svobody ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že posouzení soudů v otázkách platnosti výpovědi z pracovního poměru a možnosti vedlejšího účastníka nabídnout stěžovateli jiné vhodné zaměstnání po zrušení jeho funkce se nedostalo mimo rámec aplikace tzv. jednoduchého práva, zdůrazňuje však, že skutkové zjištění obecných soudů v otázce, zda rozhodnutí o organizační změně - zrušení funkce ředitele pro strategii (pozici stěžovatele u vedlejšího účastníka), bylo v kompetenci Ing. Ř., jako generálního ředitele vedlejšího účastníka, údajně z žádných v řízení provedených důkazů nevyplývá. Proto je v této části pravomocně skončené řízení, ve smyslu nálezů Ústavního soudu, v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Za této situace skutkové zjištění o kompetentnosti Ing. Ř. je i v rozporu s procesní obranou vedlejšího účastníka. Nesprávný závěr nalézacího soudu (potvrzený soudem odvolacím i dovolacím) podle názoru stěžovatele vyplývá "z nepochopení provázanosti pravomocí a kompetencí jednotlivých orgánů společnosti vedlejšího účastníka", kdy je třeba odvozenost a subsidiaritu pravomocí a kompetencí generálního ředitele vedlejšího účastníka vnímat ve vertikální rovině, tj. od představenstva společnosti. Proto prý také došlo k nesprávnému výkladu článku 28 odst. 3 písm. c) stanov vedlejšího účastníka, neboť zrušení funkce ředitele úseku pro strategii nebylo běžnou činností generálního ředitele vedlejšího účastníka, což prý mimo jiné vyplývá i z podpisového řádu. Výklad, který ve věci zaujal Nejvyšší soud, resp. před ním i Městský soud v Praze, prý především přehlíží "provázanost základních organizačních a řídících norem vedlejšího účastníka, které jsou reprezentovány stanovami, organizačním a podpisovým řádem". Stěžovatel dovozuje, že pokud jeho funkce byla zakotvena v organizačním řádu, který bylo oprávněno přijímat pouze představenstvo vedlejšího účastníka za předchozího projednání v jeho dozorčí radě, je tak nepochybné, že o zrušení jeho funkce byl oprávněn rozhodnout opět jen tento orgán vedlejšího účastníka za dodržení výše uvedeného postupu. Opačný výklad by prý vedl k obcházení kompetencí těchto orgánů. K tomuto názoru se měli údajně přiklonit ve svých výpovědích rovněž i dva členové představenstva vedlejšího účastníka (Ing. Ř. a Ing. T.). K interpretaci základních norem vedlejšího účastníka stěžovatel poznamenává, že jejich výklad zcela jednoznačně nevyložil ani ten, kdo je vydal, což prý zpochybnilo i věrohodnost závěru dovolacího soudu v této otázce. Mimo již zmiňovaných pochybení stěžovatel soudu prvního stupně (i soudu dovolacímu) vytýká, že neměl možnost reagovat na vyjádření vedlejšího účastníka k jeho dovolání, což považuje za porušení svých procesních práv účastníka řízení. II. Ústavní soud si vyžádal připojení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 189/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti: Stěžovatel se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi - ČKD PRAHA HOLDING, a. s. domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, daná stěžovateli dopisem vedlejšího účastníka ze dne 29. 6. 2004, je neplatná. Stěžovatel s výpovědí nesouhlasil pro její "neplatnost", kterou spatřoval: 1) v neurčitosti skutkového vymezení výpovědního důvodu [§ 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, dále jen "zákoník práce"], což považoval za odporující ustanovení § 44 odst. 2 zákoníku práce, výpověď s ním nikdo předem neprojednal; 2) nedošlo ke změně organizačního řádu vedlejšího účastníka rozhodnutím představenstva společnosti vedlejšího účastníka v souvislosti s rozhodnutím o změně úkolů, technickém vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce nebo o jiných organizačních změnách, tedy o zrušení jeho pozice ředitele pro strategii vedlejšího účastníka řízení a 3) nebyla mu ani učiněna nabídka jiného zaměstnání. Na jednání před soudem prvního stupně dne 19. 4. 2005 (č. l. 27) Ing. Ř. mimo jiné uvedl, že stěžovatel byl seznámen dne 29. 6. 2004 s rozhodnutím vedení společnosti, že pracovní místo stěžovatele se ruší "z důvodu nadbytečnosti"; toto rozhodnutí vydal on, jako předseda představenstva a generální ředitel vedlejšího účastníka spolu s dalším členem tříčlenného představenstva společnosti vedlejšího účastníka, Ing. T. Dne 30. 6. 2004 v podstatě skončily pracovní poměry veškerého "mužského osazenstva společnosti" (v té době tedy pěti osob), neboť nový vlastník si chtěl ponechat jen tři zbývající zaměstnankyně. Z tohoto důvodu nemohlo být ani stěžovateli žádné jiné zaměstnání nabídnuto. Na stejném jednání byl slyšen jako svědek i Ing. T., který vyjádřil názor, že rozhodnutí ze dne 29. 6. 2004 o organizační změně nebylo rozhodnutím představenstva, ale rozhodnutím vedení společnosti (č. l. 28b). Domníval se však, že tyto změny by mělo odsouhlasit nejbližší zasedání představenstva. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 4. 2005 č. j. 14 C 189/2004-47 určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dopisem vedlejšího účastníka ze dne 29. 6. 2004 je neplatná. Ze stanov obchodní společnosti vedlejšího účastníka dovodil, že tomuto orgánu přísluší schvalovat základní organizační normy - organizační řád (po předchozím stanovisku dozorčí rady) a podpisový řád a rozhodovat o zaměstnaneckých záležitostech zaměstnanců společnosti v souladu se zákoníkem práce a organizačním řádem společnosti. Z těchto důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že úsek strategie v organizačním řádu existoval i v době, kdy byla stěžovateli dána výpověď; je zde evidována pozice ředitele strategie. O zrušení pracovního místa stěžovatele nebylo rozhodnuto na posledním řádném zasedání představenstva dne 23. 4. 2004, ale ústně až dne 29. 6. 2004, a to generálním ředitelem společnosti a jejím finančním ředitelem, nešlo však o rozhodnutí tříčlenného představenstva, ale vedení společnosti za účasti akcionáře. Nebyla však splněna nabídková povinnost vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně sice neshledal, že by výpověď daná stěžovateli byla neplatná z důvodu nedostatečně zřetelného skutkového vymezení výpovědního důvodu, avšak výpověď je neplatná z důvodu nedoložení rozhodnutí vedlejšího účastníka o organizační změně - snížení stavu zaměstnanců z důvodu zvýšení efektivity práce. Z organizačního řádu nebylo podle jeho názoru rovněž prokázáno, že by v době, kdy byla výpověď dána, byl ze strany vedlejšího účastníka zrušen úsek ředitele strategie podniku. Jestliže podkladem pro výpověď stěžovatele z důvodu jeho nadbytečnosti byla organizační změna, muselo o ní být rozhodnuto statutárním orgánem - představenstvem společnosti (popřípadě jím pověřenou osobou), což se v dané věci nestalo. Podle názoru soudu prvního stupně vedlejší účastník před podáním výpovědi nesplnil svoji nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zákoníku práce, což je další důvod neplatnosti předmětné výpovědi. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2005 č. j. 55 Co 308/2005-101 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané stěžovateli dopisem vedlejšího účastníka ze dne 29. 6. 2004 (výrok I.), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání je důvodné a na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že rozhodnout o organizační změně - zrušení funkčního místa stěžovatele, byl oprávněn podle stanov vedlejšího účastníka vedle představenstva i její generální ředitel na základě pověření vyplývajícího z jeho funkce stanovené organizačními předpisy, neboť pokud mohl funkční místa zřídit, mohl je nepochybně i rušit.