III.ÚS 1965/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1965/25 ze dne 29. 1. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Petrem Papežem, Ph.D., advokátem, sídlem Vojtěšská 245, Mýto, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2025 č. j. 8 To 26/2025-697 a usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 16. září 2024 č. j. 2 T 26/2023-599, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Rokycanech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován ze zločinu loupeže podle § 173 odstavce 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Napadeným usnesením Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") bylo podle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), rozhodnuto, že stěžovatel nemá v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 26/2023 nárok na bezplatnou obhajobu, ani nárok na obhajobu sníženou o dvě třetiny. 3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelova stížnost proti usnesení krajského soudu odmítnuta jako nedůvodná. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí není přesvědčivé. Pokud krajský soud uvedl, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, jsou na stěžovatele kladeny přílišné nároky. Nachází se ve výkonu trestu odnětí svobody, čímž jsou jeho možnosti obstarat si finance výrazně omezené. Jakkoliv soudy argumentují absencí zdravotního omezení, i po propuštění pro něj bude možnost výdělku ztížená, neboť předchozí odsouzení jej bude bezpochyby znevýhodňovat na trhu práce. Nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu přitom nelze založit na pouze hypotetických příjmech (nález ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20). Již před omezením na osobní svobodě žádný větší majetek nevlastnil. Má závazky vůči třetím osobám ve výši několika desítek tisíc korun. V této souvislosti doložil konkrétní dokumenty, jako např. výpis z katastru nemovitostí a výpis z centrální evidence exekucí. 5. Jestliže soudy poukázaly na pomoc stěžovatelových rodinných příslušníků, stěžovatel má za to, že by rozhodné měly být jen jeho vlastní poměry, a navíc bratr mu již finančně nepomáhá a matka, pokud ví, nemá větší majetek. Stěžovatel nerozumí tomu, proč krajský soud zmiňuje, že byl ve vězení bratrem navštěvován; z existence návštěv nelze dovozovat poskytování finanční podpory. Je pravdou, že určitou finanční podporu od rodiny v počátku trestního řízení obdržel, nicméně tato podpora se s délkou řízení a s tím související finanční náročností vyčerpala. Pakliže soudy poukazují na to, že část na stěžovateli exekučně vymáhaných závazků byla uhrazena, stěžovatel má za to, že jestliže k této úhradě došlo až v rámci exekuce, svědčí to naopak spíše o neuspokojivosti jeho finanční situace. 6. Krajský soud také zmínil, že obhájci na plnou moc obvykle požadují zálohy a pokud nejsou hrazeny, vypovídají obviněným zastupování, avšak stěžovatelem vybraný obhájce jej nadále zastupuje, což naznačuje, že finanční potřeby obhájce jsou v tuto chvíli saturovány. Dle stěžovatele jde však o spekulaci, která navíc bezdůvodně znevýhodňuje variantu zastupování obhájcem na plnou moc (pokud by měl stěžovatel ustanoveného obhájce, jevilo by se soudu pravděpodobnějším, že stěžovatel náklady obhajoby hradit nemůže). Jeho obhájce ostatně v doplnění žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu uvedl, že za stěžovatelem již eviduje dluh za právní služby, který bude dále narůstat. Stěžovatel připomíná, že nepřiznáním bezplatné obhajoby nemajetným osobám dochází k ohrožení práva těchto osob na efektivní obhajobu (nález ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 2457/23). 7. Stěžovatel vyjadřuje podezření, že mu okresní soud nevyhověl proto, že u něj "nemá dobré jméno", neboť jím byl již vícekrát odsouzen pro trestnou činnost. Řízení je přitom pro stěžovatele finančně náročné, náklady se pohybují v desítkách tisíc korun. Spolu s dalšími desítkami tisíc korun, které dluží z jiných příčin, tak je dán značný nepoměr mezi jeho závazky a možnými příjmy. Je proto přesvědčen, že mu měla být přiznána přinejmenším obhajoba za sníženou odměnu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavně zaručené právo na obhajobu je spolu s presumpcí neviny základní podmínkou řádného procesu, v němž má být posouzena odpovědnost za spáchání trestného činu. Vzhledem k nutnosti zajistit základní práva a svobody všem osobám bez rozdílu majetku musí být právo na obhajobu zajištěno osobám majetným i nemajetným. Relevantní úprava v ústavním pořádku je taková, že podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Tímto zákonem je trestní řád. Dle jeho § 33 odst. 2 "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu". Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen uhradit náklady na poskytnutí právní pomoci. Zároveň však zákonodárce, v mezích daných mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. 10. Posuzování naplnění podmínek pro přiznání nároku podle § 33 odst. 2 trestního řádu náleží obecným soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost k majetkovým poměrům žadatele a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů. 11. Citovaný § 33 odst. 2 trestního řádu se dle ustálené judikatury vykládá tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na majetkové, výdělkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy, nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Posuzovány jsou za prvé současné finanční možnosti dotyčného, a za druhé, jsou-li shledány nedostatečnými, je v druhém kroku hodnocena majetková potencialita do budoucna. Rozhodná je celková ekonomická situace, možnosti a perspektiva obviněného. 12. Kritérium majetkové potenciality starší judikatura Ústavního soudu, obsažená v usneseních, obecně akceptovala, v některých pozdějších případech se však k němu Ústavní soud považoval za nutné vymezit, a to zejména pokud jde o možnost vycházet z toliko hypotetického zlepšení finanční situace ve vzdálené budoucnosti. V nálezu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17 (N 69/93 SbNU 341) tak Ústavní soud nepovažoval za akceptovatelné, že soudy sice uznaly, že tehdejší stěžovatel se nachází v těžké nikoliv přechodné životní situaci, přesto založily svá negativní rozhodnutí na nijak nerozvedeném přesvědčení o možnosti v dlouhodobém horizontu dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby, a zároveň přičetly stěžovateli k tíži, že si finanční obtíže způsobil sám svým jednáním. To ovšem neznamená, že by Ústavní soud zohledňování majetkové potenciality opustil (viz nález ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24, bod 10). 13. Současné finanční možnosti i majetkovou potencialitu obviněného je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálně zjištěných skutečností. Finanční perspektivu lze dovozovat z takových okolností, jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy obviněného. Není možno ovšem vycházet z pouhých spekulací a hypotéz, které by nebyly založeny na tom, co bylo ve věci zjištěno. Nelze také možnost získání dostatečného množství finančních prostředků vztahovat až k velmi vzdálené budoucnosti. Předmětem hodnocení by mělo být období něko