III.ÚS 1982/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1982/16 ze dne 24. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem, sídlem Politických vězňů 1511/5, Praha 1 - Nové Město, proti postupu Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 47 T 1/2008, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, 2) M. P. a 3) J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojil proti postupu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ve věci vedené pod sp. zn. 47 T 1/2008, spočívajícím v odmítnutí poskytnutí informací o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stěžovateli jako oprávněné osobě podle § 88 odst. 8 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a to pro porušení čl. 7, čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Dne 18. 5. 2017 byl Ústavnímu soudu doručen další návrh stěžovatele, a to v zastoupení JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, kterým se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 č. j. 7 Tdo 755/2016-306 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 4. 2015 č. j. 1 To 53/2014-5367, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 3. Z obsahu uvedeného druhého návrhu stěžovatele vyplynulo, že tento návrh byl míněn jako nová ústavní stížnost, podaná v zákonné lhůtě, když napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 č. j. 7 Tdo 755/2016-306, jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, bylo vydáno až po podání v pořadí první ústavní stížnosti. V řízení o tomto druhém návrhu je stěžovatel zastoupen jiným advokátem, než v řízení o svém dřívějším návrhu. 4. Usnesením ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 1982/16 Ústavní soud rozhodl, že návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 č. j. 7 Tdo 755/2016-306 a rozsudku vrchního soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 1 To 53/2014-5367 se vylučuje k samostatnému projednání. 5. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 47 T 1/2008 byl v bodě 1) výroku o vině stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a vedlejší účastníci 2) a 3) účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k tomuto zločinu stěžovatele jako hlavního pachatele. V bodě ad 2) výroku o vině rozsudku krajského soudu byl pak vedlejší účastník 3) sám uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel a vedlejší účastník 2) byli za uvedený zločin odsouzeni podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 let. Za uvedený zločin a přečin byl vedlejší účastník 3) krajským soudem odsouzen podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody rovněž na 5 let. Stěžovatel a vedlejší účastníci 2) a 3) (dále též "obvinění") byli k výkonu uloženého trestu odnětí svobody zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. 6. Proti rozsudku krajského soudu podali obvinění odvolání proti výroku o vině i trestu a státní zástupce v jejich neprospěch pouze proti výroku o uložených trestech, které u všech tří obviněných považoval za nepřiměřeně mírné. Vrchní soud rozsudkem ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 1 To 53/2014 k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích o trestech uložených obviněným. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu pak v rozsahu zrušení sám nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti let, vedlejšímu účastníkovi 2) v trvání 6,5 roku, přičemž stěžovateli byl podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání a výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti v oblasti nákupu, prodeje a skladování pohonných hmot, a to v trvání sedmi roků. Podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku byl vedlejšímu účastníkovi 3) nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Všichni obvinění byli k výkonu uloženého trestu zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných byla podle § 256 trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. 7. Proti rozsudku vrchního soudu podali obvinění dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 2. 2017 č. j. 7 Tdo 755/2016-306 dovolání vedlejšího účastníka 2) podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Dovolání stěžovatele a vedlejšího účastníka 3) Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. 8. Dne 11. 4. 2016 stěžovatel požádal krajský soud o sdělení informací o nařízených odposleších podle § 88 odst. 8 trestního řádu. Přípisem ze dne 25. 4. 2016 sp. zn. 47 T 1/2008 předseda senátu krajského soudu stěžovateli sdělil, že jeho žádosti nelze vyhovět, neboť tomu brání § 88 odst. 9 trestního řádu. Krajský soud poukázal na to, že jeho rozsudkem ze dne 20. 2. 2014 č. j. 47 T 1/2008-5250 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 1 To 53/2014 byl stěžovatel uznán vinným zejména zločinem zkrácení daně, poplatku a obdobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, tedy zločinem s horní hranicí trestní sazby vyšší než 8 let. Krajský soud uvedl, že z tohoto důvodu nelze stěžovatelem požadovanou informaci podat. II. Argumentace stěžovatele 9. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s postupem krajského soudu a uvádí, že podmínku uvedenou v § 88 odst. 9 trestního řádu, pro niž nelze informace podle § 88 odst. 8 trestního řádu odsouzenému poskytnout, spočívající v tom, že musí jít o řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou, je třeba chápat a vykládat jako podmínku kumulativní, což je zřejmé z výkladu předmětného ustanovení z hlediska teleologického i jazykového. Trestní řád ani jiný právní předpis neurčuje orgán, který by mohl přezkoumat oprávněnost neposkytnutí informace o provedeném odposlechu podle § 88 odst. 9 trestního řádu, případně sjednotit praxi v této oblasti. 10. Stěžovatel uvádí, že o poskytnutí informací o nařízeném odposlechu či odposleších žádal krajský soud po pravomocném skončení věci a jeho odsouzení je založeno mimo jiné výhradně na informacích získaných z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které navíc soudy obou stupňů podle názoru stěžovatele nesprávně hodnotí a na základě toho docházejí k nesprávným závěrům. Stěžovatel uvádí, že trestné činy, za které byl odsouzen, nespáchal jako člen organizované skupiny, což ostatně uvádí i krajský soud ve svém sdělení ze dne 25. 4. 2016, když odkazuje pouze na to, že požadovanou informaci nelze poskytnout z důvodu odsouzení stěžovatele za zločin s horní hranicí trestní sazby vyšší než 8 let, s odkazem na odsouzení za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, když je mu v rozporu s ústavně garantovanými právy odepřeno poskytnutí informace, na základě které by mohl v rámci zákonných možností dosáhnout přezkoumání zákonnosti zásadního důkazu, odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který podle soudů, jež rozhodovaly v jeho trestní věci, představoval a byl těmito soudy hodnocen jako důkaz usvědčující. Stěžovatel je po celou dobu, kdy proti němu bylo vedeno trestní řízení, přesvědčen, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, v řízení použité, jsou nezákonné. Právo na přezkoumání jejich zákonnosti je mu však stále upíráno. Stěžovatel uvádí, že z jazykového, logického, systematického i teleologického výkladu § 88 odst. 9 trestního řádu je zřejmé, že zákonodárce měl v případě zahrnutí podmínky obsažené v tomto ustanovení ("... v řízení o zločinu, na který zákon st