III.ÚS 20/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 20/16 ze dne 23. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TABOO a. s., sídlem Kaprova 52/6, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem, sídlem Mánesova 265/13, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015 č. j. 32 Cdo 4184/2015-199 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2014 č. j. 68 Co 271/2014-138, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z předložených podkladů a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 27 C 85/2013 se podává, že Fond národního majetku České republiky (dále jen "FNM") nabyl dle § 11 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákon o velké privatizaci"), privatizovaný majetek subjektu Dřevozpracující závody Frýdlant, státní podnik (Dřevozpracující závody, státní podnik). FNM založil obchodní společnost Dřevozpracující závody, a. s. (vznik 1. 5. 1992), do jejíhož základního kapitálu vložil blíže specifikovanou část privatizovaného majetku uvedeného státního podniku; akciová společnost změnila následně název na TABOO a. s. (dále jen "stěžovatelka"). Do výše zmíněného vkladu FNM byly zahrnuty i konkrétní nemovitosti (pozemky, stavby/objekty), k nimž uplatnila oprávněná osoba restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (soudní řízení bylo zahájeno v březnu 1992, tj. před vznikem stěžovatelky). Soudy v tomto restitučním sporu uložily povinné osobě Dřevozpracující závody Frýdlant, státní podnik, povinnost vydat dané nemovitosti oprávněné osobě; rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 5. 2008. Soudy nejdříve jako s účastníkem řízení na straně žalované jednaly se stěžovatelkou, avšak její účast následně ukončily usnesením ze dne 22. 3. 2007, neboť dospěly k závěru, že stěžovatelka sporné nemovitosti v rámci privatizace nenabyla (nemohlo dojít k jejich vložení do jejího základního kapitálu), nýbrž zůstaly ve vlastnictví subjektu Dřevozpracující závody Frýdlant, státní podnik, jenž je osobou povinnou k jejich vydání. Stěžovatelka podala dne 19. 5. 2008 (proti restituentovi) k soudu návrh na určení svého vlastnictví k daným nemovitostem, jenž později vzala zpět. Následně dne 14. 10. 2011 podala nový návrh na určení svého vlastnictví k těmto nemovitostem; katastrální úřad zapsal u restituovaných nemovitostí poznámku o jejich dotčení soudním řízením o určení vlastnictví (pozn. dle veřejně dostupných informací z katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí i v současné době zapsán restituent a je evidována zmíněná poznámka). 3. Stěžovatelka se proti vedlejší účastnici (jakožto právní nástupkyni po FNM) domáhala žalobou podanou dne 4. 2. 2013 zaplacení částky 6 274 085 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s tím, že se nestala vlastnicí uvedených restituovaných nemovitostí (poukázala na § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1890/2005). Namítala protiprávní postup FNM (vedlejší účastnice), který zahrnul nemovitosti dotčené restitučním sporem do svého vkladu u zakládané stěžovatelky. Současně se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 87 571 Kč, která jí měla nahradit náklady řízení stěžovatelkou vynaložené v uvedeném souvisejícím restitučním soudním řízení. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2014 č. j. 27 C 85/2013-54 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 6 274 085 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 87 571 Kč, a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 4. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2014 č. j. 68 Co 271/2014-138 tak, že svým výrokem I. potvrdil výrok I. prvostupňového rozhodnutí, a svým výrokem II. zrušil výroky II. a III. prvostupňového rozhodnutí a v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení obvodnímu soudu. 5. Oba soudy dospěly ohledně žalované částky 6 274 085 Kč s příslušenstvím k závěru, že nelze věc kvalifikovat jako náhradu škody, nýbrž jde o nárok na doplnění základního kapitálu stěžovatelky. Podle soudů uvedené restituované nemovitosti nemohly být předmětem vkladu do základního kapitálu stěžovatelky z důvodu tzv. blokačního ustanovení § 3 odst. 2 zákona o velké privatizaci, proto je v tomto rozsahu právní úkon (FNM) absolutně neplatný. Stěžovatelka podle soudů nenabyla vlastnictví k daným nemovitostem, a mohla se proto domáhat zaplacení rozdílu na nepeněžitém vkladu dle § 59 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obchodní zákoník" (pozn. znění odst. 5 do 30. 6. 1996, poté obdobně upravoval odst. 6 do 31. 12. 2000, a následně odst. 7), a to ve výši, v jaké hodnota nepeněžitého vkladu při vzniku stěžovatelky nedosahovala částky stanovené při jejím založení (soudy poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 32 Cdo 280/2008). Podle soudů však nebylo možno žalobě vyhovět, neboť vedlejší účastnice vznesla důvodně námitku promlčení; čtyřletá promlčecí lhůta počala běžet od 29. 4. 1992, kdy mělo být ze závazku plněno (splatnost), tedy měl být majetek vložen do základního kapitálu stěžovatelky (§ 392 odst. 1, § 397 obchodního zákoníku). Soudy konstatovaly, že mezi FNM a stěžovatelkou šlo o obchodní závazkový vztah (založení obchodní společnosti a nakládání majetkovými účastmi na ní), svým obsahem odpovídající smlouvě o prodeji podniku dle § 476 obchodního zákoníku. Podle soudů námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy, neboť FNM nakládal při založení stěžovatelky se svým majetkem, nikoliv z pozice orgánu veřejné moci; stěžovatelka nemohla být v dobré víře o svém vlastnictví k nemovitostem, neboť byla od počátku účastnicí souvisejícího restitučního sporu (resp. s ohledem na znění tzv. blokačního ustanovení); stěžovatelka navíc podala následně dvě žaloby na určení svého vlastnictví k daným nemovitostem (věděla, že není považována za vlastnici daných nemovitostí). Podle soudů stěžovatelka mohla nárok uplatnit včas a současně požádat soud o přerušení řízení do doby pravomocného skončení restitučního sporu. 6. Dovolání stěžovatelky proti výroku I. rozsudku městského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2015 č. j. 32 Cdo 4184/2015-199 odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle Nejvyššího soudu lze z obsahu dovolání stěžovatelky dovodit uplatnění první a třetí alternativy předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. V případě třetí alternativy však podle dovolacího soudu absentovaly obligatorní náležitosti dovolání, neboť stěžovatelka v dovolání neuvedla žádnou vzájemně rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu, ani nespecifikovala, jaké vzájemně rozporné závěry (jakého charakteru) měl podle ní Nejvyšší soud k otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy ve svých dřívějších rozhodnutích vlastně vyslovit. Ohledně první z uplatněných alternativ předpokladů přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání, neboť stěžovatelkou v dovolání poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1548/2009 řeší jinou situaci (v případě stěžovatelky nebylo plnění závislé na spolupůsobení vedlejší účastnice), a městský soud se tedy od tohoto rozhodnutí neodchýlil. Závěrem Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelkou namítaný rozpor rozhodnutí městského soudu s rozhodnutími Ústavního soudu [nálezy ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647) a ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551)] nelze podřadit pod žádný z možných předpokladů přípustnosti dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka vůči usnesení Nejvyššího soudu namítla, že z jejího dovolání byla zřejmá právní otázka k řešení, a sice rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Uvedla, že tuto právní otázku podle ní městský soud rozhodl v rozporu s praxí Nejvyššího soudu, ve které převládá ochrana práv toho, kdo uplatňuje svůj nárok, dovolává-li se promlčení nároku ten, kdo sám způsobil v důsledku plynutí č