III.ÚS 202/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 202/06 ze dne 11. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. J., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Policie České republiky, správy Středočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, Praha, ze dne 2. 1. 2006 ČTS: PSC-2002/OHK-2006 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 1. 2006 č. j. KZV 1/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 12. 2. 2006 napadla stěžovatelka usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 1. 2006 č. j. KZV 1/2006, jakož i jemu předcházející usnesení Policie ČR, správy Středočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, Praha, ze dne 2. 1. 2006 ČTS: PSC-2002/OHK-2006, a s tvrzením, že postupem uvedených orgánů byla porušena její základní občanská a lidská práva garantovaná čl. 9 Ústavy ČR a že bylo porušeno i její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), se domáhala jejich zrušení. Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a příslušného policejního spisu, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měla stěžovatelka dopustit tím, že jako jednatelka společnosti - v úmyslu získat finanční prostředky a tyto nesplatit - neoprávněně uzavřela dne 10. 1. 1996 s Evrobankou, a. s., úvěrovou smlouvu, získané finanční prostředky pak byly použity na uhrazení úvěru společnosti WAKR, s. r. o., u Evrobanky, a. s., přičemž úvěr splácen nebyl, čímž měla způsobit zmíněné bance škodu ve výši 8 000 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. Milana Hulíka stížnost (stížnost podal i ustanovený obhájce JUDr. R. P.), ve které namítala, že došlo podle § 67 odst. 1 písm. b) trestního zákona k zániku trestnosti daného trestného činu, takže její trestní stíhání je promlčeno [§ 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu], a také že trestní stíhání je vyloučeno z důvodu materiálněprávního, neboť skutek, pro který je stěžovatelka stíhána, se nestal, protože pohledávka z této smlouvy byla v plné výši zaplacena. Krajské státní zastupitelství tuto stížnost však jako nedůvodnou ústavní stížností napadeným usnesením zamítlo, když dospělo k závěru, že v dané věci byly dány důvody pro postup podle § 302 a násl. trestního řádu, usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 1. 2006 č. j. Nt 808/2006-2 byl stěžovatelce ustanoven obhájce JUDr. R. P., kterému bylo dne 10. 1. 2006 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, takže k promlčení trestního stíhání nedošlo. Dále krajské státní zastupitelství konstatovalo, že z důkazů plyne, že pohledávka ze zmíněné úvěrové smlouvy zaplacena nebyla. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno advokátu JUDr. R. P. dne 10. 1. 2006 do advokátní kanceláře Camrda, Premus, Peter, Vychopeň, Vachoušek a partneři se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, ten však v této době nebyl obhájcem stěžovatelky, neboť jím byl ustanoven až dne 12. 1. 2006. Přitom trestnost daného trestného činu zanikla dne 11. 1. 2006. V návaznosti na to je v ústavní stížnosti citováno z odůvodnění usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 1. 2006 č. j. KZV 1/2006, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti shora uvedenému rozhodnutí policejního orgánu, kterou podal soudem ustanovený advokát JUDr. R. P., přičemž stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se závěrem krajské státní zástupkyně, že opatření o ustanovení obhájce bylo doručeno dne 10. 1. 2006, kdy byl obhájce s tímto ustanovením ústně i písemně seznámen, resp. že k tomuto datu měla vzniknout práva a povinnosti obhájce, neboť zákonné i podzákonné předpisy doručení takového opatření nevyžadují, přičemž povinnost převzít obhajobu vzniká dle § 40 trestního řádu a proti opatření nejsou opravné prostředky přípustné. Proto je nutno pohlížet na usnesení o zahájení trestního stíhání za doručené ještě před uplynutím promlčecí doby. Stěžovatelka však poukazuje na skutečnost, že z tvrzení JUDr. R. P. i z jím podepsané doručenky je zřejmé, že předmětné opatření převzal obhájce až dne 12. 1. 2006, a proto teprve k tomuto datu se stal uvedený advokát obhájcem stěžovatelky. Argumentuje tím, že pokud bylo usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky doručeno dne 10. 1. 2006 do advokátní kanceláře, jež má sedm advokátů, a to bez souběžného ustanovení obhájcem, nebylo zřejmé, komu bylo takové usnesení určeno, a obhájci ani nemůže vzniknout povinnost provádět nějaké úkony na základě jeho práv a povinností ještě před tím, než byl obhájcem konkrétního obviněného ustanoven. Stěžovatelka poukazuje na zásady ius ex iniuria non oritur a poenalia nullo modo sunt extendenda, přičemž označuje argumentaci státní zástupkyně za protiprávní a jsoucí v rozporu s povinností státního zastupitelství ex officio dodržovat základní trestněprávní normy a vést jiné k jejich dodržování. K tomu dodává, že pokud jde o stížnost, kterou podala prostřednictvím jí zvoleného právního zástupce, pak se státní zástupkyně zcela vyhnula odůvodnění, proč ona práva a povinnosti obhájce existují ode dne 10. 1. 2006. Dále stěžovatelka ve vztahu k oběma rozhodnutím státního zastupitelství namítá, že se státní zástupkyně vyhnula argumentaci obsažené zejména ve stížnosti podané prostřednictvím stěžovatelkou zvoleného obhájce, že ji nelze považovat za osobu uprchlou nebo osobu se skrývající ve smyslu § 303 trestního řádu. Stěžovatelka upozorňuje na to, že o svém chystaném trestním stíhání nevěděla; kvůli úmrtí otce dne 17. 12. 2005 odjela na zdravotní dovolenou, ze které se měla vrátit tak, aby se dne 19. 1. 2006 mohla zúčastnit podání vysvětlení podle § 158 trestního řádu, jak byla policií požádána prostřednictvím advokáta JUDr. Milana Hulíka, jenž se nalézal dne 27. 12. 2005 na policii v souvislosti s úkonem v jiné trestní věci. K tomu dodává, že do odjezdu na zdravotní dovolenou nebyla na poště uložena jakákoliv zásilka od policejního orgánu. Závěrem stěžovatelka uvádí, že vzhledem k výše uvedené argumentaci ústavní stížnost ponechává stranou meritorní stránku věci. Ústavní soud si vyžádal v souladu s § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádření účastníků řízení. Policejní orgán uvedl, že vzhledem k předchozím zkušenostem, kdy se manžel stěžovatelky vyhýbal převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 2. 2005, přičemž se nechal od stěžovatelky zapírat, a vzhledem k důvodnému podezření z vyhýbání se trestnímu stíhání ze strany stěžovatelky, bylo z taktických důvodů s obhájcem manžela stěžovatelky, JUDr. Milanem Hulíkem, dne 27. 12. 2005 dohodnuto setkání policejního komisaře se stěžovatelkou pod záminkou podání vysvětlení v jiné trestní věci, a to na den 6. 1. 2006, tento termín byl však zmíněným advokátem zrušen. Následně bylo provedeno bezúspěšné šetření zaměřené ke zjištění pobytu stěžovatelky za účelem doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, dne 10. 1. 2006 byla na adrese K. provedena domovní prohlídka. V rámci tohoto šetření bylo jednoznačně prokázáno, že se stěžovatelka skrývá, aby dosáhla promlčení trestního stíhání, a tak byl postup dle § 302 a násl. trestního řádu správný. Krajské státní zastupitelství uvedlo, že k projednání věci téměř 10 let po spáchání nedošlo liknavostí orgánů činných v trestním řízení, ale v důsledku pozdě učiněného oznámení. Po doplnění podkladových materiálů byl důvodně učiněn závěr, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že došlo ke spáchání předmětného trestného činu. Usnesení o zahájení trestního stíhání se nepodařilo doručit obviněné poštou ani prostřednictvím policie, policejní komisař se opakovaně pokoušel o osobní doručení a prováděl operativní šetření k pobytu stěžovatelky, neúspěšná byla též domovní prohlídka. Z úředních záznamů ze dne 3., 4., 5., 6., 8. a 10. 1. 2006 vyplynulo, že stěžovatelka ví o hrozícím trestním stíhání a v důsledku toho se skrývá, takže bylo postupováno podle § 302 a násl. trestního řádu. Policejní komisař požádal o ustanovení obhájce, což se také stalo opatřením Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 1. 2006 č. j. Nt 808/2006-2. Postup při ustanovení a předání ustanovení a usnesení podle § 160 odst. 1 trestního řádu je popsán v odůvodnění napadeného usnesení. Řízení proti uprchlému bylo zahájeno v souladu s trestním řádem, ne