III.ÚS 2023/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2023/18 ze dne 30. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Sedlákové, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou, sídlem Úvoz 82/39, Brno, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2018 č. j. 16 Kss 6/2017-201, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a předsedkyně Okresního soudu v Blansku, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva obsažená v článku 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 16 Kss 6/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Návrhem vedlejší účastnice ze dne 7. 9. 2017 bylo zahájeno kárné řízení se stěžovatelkou jako soudkyní Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud"). Vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatelka zaviněně porušila povinnosti soudkyně tím, že v blíže určených šesti případech po vyhlášení rozsudku změnila znění výroku rozsudku v jeho písemném vyhotovení a nezákonně tak manipulovala s vyhlášeným rozhodnutím. Stěžovatelka dále měla porušit povinnosti soudkyně tím, že svou nedůvodnou nečinností zavinila průtahy při vyřizování občanskoprávních věcí. Vzhledem k tomu, že předchozí přijatá opatření nevedla k odstranění nedostatků, a vzhledem k počtu a charakteru porušení povinností stěžovatelky, navrhla vedlejší účastnice odvolání stěžovatelky z funkce soudkyně podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. 3. Rozhodnutím ze dne 11. 4. 2018 č. j. 16 Kss 6/2017-201 Nejvyšší správní soud uznal stěžovatelku vinnou, že A) v písemném vyhotovení rozsudku ze dne 27. 4. 2017 č. j. 5 C 115/2014-103 změnila obsah rozsudku (vyhlášeného za přítomnosti účastníků) zaznamenaného v protokolu o jednání ze dne 27. 4. 2017, B) ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 179/2015 vyhlásila dne 12. 4. 2017 usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti a následně v písemném vyhotovení usnesení č. j. 5 C 179/2015-40 změnila své rozhodnutí, C) ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 209/2015 vyhlásila dne 21. 12. 2016 usnesení a následně v písemném vyhotovení usnesení č. j. 5 C 209/2015-116 změnila své rozhodnutí, D) ve věci vedené pod sp. zn. 77 C 429/2015 vyhlásila dne 25. 2. 2016 rozsudek a následně v písemném vyhotovení usnesení ze dne 5. 4. 2016, č. j. 77 C 429/2015-21 změnila své rozhodnutí tak, že výroky rozsudku zněly jinak, E) ve věci vedené pod sp. zn. 77 C 417/2014 změnila v písemném vyhotovení usnesení ze dne 9. 6. 2016 č. j. 77 C 417/2014-67 obsah usnesení vyhlášeného v protokolu ze dne 27. 1. 2016, F) ve věci sp. zn. 6 C 349/2002 v písemném vyhotovení usnesení ze dne 30. 6. 2017 změnila obsah vyhlášeného rozsudku (za přítomnosti účastníků řízení a veřejnosti) v protokolu ze dne 1. 6. 2017, tedy zaviněně porušila povinnost soudkyně podle § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích být vázána pouze zákonem, a tím ohrozila důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů, čímž spáchala kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, a za to jí uložil podle § 88 odst. 1 písm. d) tohoto zákona kárné opatření odvolání z funkce soudkyně. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že kárný senát učinil závěr o jejím kárném provinění na základě důkazů - spisů shora citovaných spisových značek, aniž by však tyto důkazy provedl. Stěžovatelka odkazuje na protokoly o jednání kárného senátu ze dne 7. 3. 2018 a ze dne 11. 4. 2018, z nichž vyplývá, že žádný důkaz ohledně výše uvedených spisů proveden nebyl, k důkazu nebylo čteno ani odůvodnění předmětných rozhodnutí, ani protokoly o jednáních, a nebyl konstatován ani obsah předmětných spisů. Stěžovatelka je přesvědčena, že k tomu, aby si kárný senát mohl učinit úsudek o jejím jednání, musí disponovat komplexními informacemi o veškeré její rozhodovací činnosti, v této souvislosti poukazuje stěžovatelka na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018 č. j. 16 Kss 6/2017-98, podle kterého ojedinělý exces nemůže být důvodem pro odvolání z funkce soudce. Stěžovatelka v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem navrhla vypracování znaleckého posudku, který by se zabýval mj. i přidělováním věcí do senátu stěžovatelky a posouzením jejich složitosti, a to ke všem agendám, které stěžovatelka vyřizovala, včetně složité agendy s cizím prvkem. Kárný senát však navržený důkaz neprovedl. S uvedeným souvisí další námitka stěžovatelky, která brojí proti usnesení, kterým při jednání kárného senátu dne 11. 4. 2018 byly vyloučeny skutky označené v kárné žalobě pod body 7) až 15) k samostatnému řízení a projednání. Stěžovatelka nesouhlasí s takovým postupem kárného senátu, který měl dle jejího názoru zastřít nesoulad této části kárného návrhu s obsahem příslušného spisu. Stěžovatelka uvádí, že předseda kárného senátu jí nepředal písemné vyhotovení tohoto usnesení, a k jejím námitkám jí vyhrožoval, že povolá justiční stráž. V průběhu řízení stěžovatelka taktéž opakovaně upozornila, že dosud nebylo rozhodnuto o její námitce podjatosti proti JUDr. Vyklickému, který byl členem senátu rozhodujícího o stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti některých členů kárného senátu. Také tímto postupem spolu se skutečností, že proti rozhodnutí kárného senátu není odvolání přípustné, bylo dle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozhodnutí zákon procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelky neposkytuje. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ve své předchozí judikatuře [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305) či nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145) ? oba dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz] Ústavní soud již vyslovil, že právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje též právo volené a jiné veřejné funkce nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Takovou veřejnou funkcí je nepochybně i funkce soudce. Kárné řízení s možností uložení kárného opatření spočívajícího v odvolání z funkce soudce tedy do základního práva podle citovaného článku Listiny zasahuje, musí proto být pod ochranou soudní moci, respektive nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvod