Ústavní soud III.ÚS 2024/25 – Vazba

Policejní orgán zahájil trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání zločinu loupeže (§ 173 odst. 1 trestního zákoníku) v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví (§ 358 odst. 1 trestního zákoníku). V souvislosti s tímto jednáním byl stěžovatel usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 14. 9. 2024 č. j. 37 Nt 1643/2024-9 vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu, aniž by byl přijat jeho písemný slib a návrh na nahrazení vazby předběžnými opatřeními. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uvedené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele usnesením ze dne 17. 10. 2024 sp. zn. 61 To 678/2024 vzal do vazby pouze podle § 67 písm. c) trestního řádu, aniž by přijal jím nabízené záruky. Usnesením ze dne 13. 12. 2024 č. j. 37 Nt 3034/2024-30 soud prvního stupně zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, předběžnými opatřeními a nabídkou záruky jeho družky. Stížnost stěžovatele městský soud zamítl usnesením ze dne 16. 1. 2025 č. j. 61 To 25/2025-56. Tato usnesení stěžovatel napadl ústavní stížností, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 24. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 690/25.

Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrhy stěžovatele na nahrazení vazby (I) dohledem probačního úředníka, (II) uložením předběžného opatření zákazu stykem s poškozeným, (III) uložením předběžného opatřením zákazem zdržovat se na specifikovaném místě a (IV) zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, neboť nadále trvá vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu. Ke stížnosti stěžovatele městský soud napadeným usnesením stížnost zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

Dne 8. 4. 2025 byla na stěžovatele podána obžaloba a v důsledku toho soud prvního stupně rozhodoval i o vazbě stěžovatele a v hlavním líčení dne 30. 4. 2025 jej usnesením č. j. 3 T 37/2005-357 z vazby propustil při přijetí písemného slibu, uložení předběžných opatření a stanovení dohledu nad stěžovatelem. Stížnost státního zástupce městský soud usnesením ze dne 2. 6. 2025 sp. zn. 5 To 136/2025 zamítl.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti již překonaným usnesením o ponechání ve vazbě (srov. body 1-3 výše) a namítá, že vazba musí být náležitě odůvodněna konkrétními zákonnými důvody, které musí být interpretovány restriktivně [viz například nález ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79)]. Uvedené požadavky nebyly podle stěžovatele v jeho věci naplněny, usnesení byla nedostatečně odůvodněná, nepřesvědčivá, formalistická, zavádějící a chybná. Soudy nepřihlédly ani k doktríně zesílených důvodů [například nález ze dne 6. 3. 2025 sp. zn. III. ÚS 5/24 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].

Stíhaného jednání stěžovatel lituje, poukazuje na zajištěnou elektronickou komunikaci s poškozeným, podle které je poškozený stěžovatelovým dlužníkem, a proto považuje za nesprávnou i právní kvalifikaci. Své jednání považuje za ojedinělý exces, nikdy nebyl stíhán pro násilnou trestnou činnost, a proto navrhl písemný slib, předběžná opatření a příslib zaměstnání. Poukazuje na rodinné vazby (pět dětí, nemocná matka), které rozhodnutí o vazbě narušuje. Podle stěžovatele se soud prvního stupně nevypořádal s jeho písemným slibem - jde o opakované pochybení. Obecné soudy nectí zásadu, že vazba je nejzazším opatřením poté, co nelze akceptovat jiné záruky. Soud prvního stupně v řízení ve věci samé rozhodl o propuštění stěžovatele na základě shodné argumentace, jakou užíval od počátku řízení.

Z uvedených důvodů spatřuje v postupu obecných soudů porušení svých práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 5 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a navrhuje zrušit napadená usnesení.

Současně stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení spojená se zastoupením v řízení před Ústavním soudem v celkové výši 16 141,40 Kč včetně DPH.

Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle.

Při rozhodování o vazbě musí být z předmětných rozhodnutí patrný vztah mezi dosavadními skutkovými zjištěními a úvahami obecného soudu při jejich hodnocení. Napadená usnesení uvedené požadavky splňují, přičemž reflektují i skutečnost, že rozhodování o vazbě je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti [například nález ze dne 19. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 413/01 (N 201/24 SbNU 513)]. Bohužel i v napadených usneseních nyní soud prvního stupně opomenul ve výroku uvést, jak rozhodl o písemném slibu stěžovatele, přestože je z odůvodnění napadeného usnesení patrné, že se tímto návrhem zabýval. Zabýval se i dalšími námitkami a dostatečně se s nimi vypořádal.

Jak již výše uvedeno, stěžovatel brojil ústavní stížností i proti rozhodnutím obecných soudů, jimž byla zamítnuta jeho předchozí žádost o propuštění z vazby. Z věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 690/25 je patrné, stěžovatel nyní proti podobnému usnesení užil zcela shodnou argumentaci. Vzhledem k tomu, že tato se nezměnila, považuje III. senát Ústavního soudu za dostatečné, odkáže-li na své předchozí usnesení ze dne 24. 4. 2025, aniž by svou nezměněnou argumentaci opakoval. Stěžovatel totiž neuvedl žádnou (novou) okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho základních práv. Námitku, že obecné soudy nevzaly v potaz plynutí času a nepřihlédly k tzv. doktríně zesílených důvodů trvání vazby, stěžovatel uplatňuje pouze obecně, přestože mu Ústavní soud již v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 690/25 pod bodem 11 vysvětlil, že takto formulovaná námitka nemůže být úspěšná.

Nad výše uvedené Ústavní soud doplňuje, že ze své úřední činnosti zjistil, že ve věci samé soud prvního stupně v mezidobí rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2025 č. j. 3 T 37/2025-462 jímž stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákona v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců ve věznici s ostrahou a povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně 2 606 Kč. Rozhodnutí stěžovatel napadl odvoláním; městský soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2025 sp. zn. 44 To 314/2025, zrušil původní rozsudek a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 5 let.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

S ohledem na způsob rozhodnutí věci (odmítnutí ústavní stížnosti) není možné vyhovět požadavku stěžovatele na přiznání náhrady za zastoupení v řízení před Ústavním soudem (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).