III.ÚS 2030/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2030/16 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Šimka, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem, sídlem Svornosti 2, Havířov - Město, proti potvrzujícímu výroku o nákladech státu za období od 7. 5. 2009 do 3. 3. 2015 usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. února 2016 sp. zn. 10 Co 423/2015, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Bořivoje Turka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení potvrzujícího výroku v záhlaví označeného usnesení soudu, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho základního subjektivního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Frýdku - Místku usnesením ze dne 26. 1. 2015 č. j. 47 Sd 32/2006-135 rozhodl, že v přerušeném řízení se pokračuje (výrok I.), z úschovy se vydávají vedlejšímu účastníkovi movité věci přesně popsané (výrok II.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a stěžovatel je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku náhradu nákladů řízení ve výši 100%, přičemž výše těchto nákladů bude stanovena samostatným usnesením, do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok IV.). 3. Stěžovatel podal proti výroku IV. tohoto usnesení odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě nadepsaným usnesením rozhodl tak, že pokud jde o náklady státu vzniklé v období do 6. 5. 2009, jej zrušil, a v tomto rozsahu vrátil věc Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení, a v části týkající se nákladů státu vzniklých v období od 7. 5. 2009 do 3. 3. 2015 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V této části odvolací soud vyjádřil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že by náklady státu vzniklé v souvislosti s úschovou věcí v rozsahu 100% měl hradit stěžovatel, který s vydáním předmětu úschovy vedlejšímu účastníkovi nesouhlasil, ač byl zavázán souhlasit v rámci jiného civilního řízení, neboť tyto náklady spojené s úschovou vznikly v důsledku jeho nesouhlasu s vydáním movitých věcí. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud se nezabýval genezí případu, kdy předmětné movité věci (historické osobní automobily) se dostaly do úschovy soudu v důsledku zásahu Policie České republiky v rámci nezákonného trestního řízení. 5. Rekapituluje, že dne 19. 5. 2005 jeho soused pan Delong vydal na žádost policejního orgánu obě vozidla s dalšími součástkami, které si k němu uložil do garáže. Následně policejní orgán ve věci ČTS: ORFM-306/OOK-106-2005 stěžovatele celkem třikrát obvinil ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009. Stěžovatel podle policejního orgánu naplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu tím, že v garáži u pana Delonga uschoval dva autoveterány, ačkoli měl vědět, že byly získány trestným činem jiné osoby. Ve dvou případech došlo ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání jako nezákonných na podkladě stížností stěžovatele. Ve třetím případě Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 4. 2008 sp. zn. 7 To 85/2008 stěžovatele podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem; soud zdůraznil zásadu subsidiarity trestní represe, což akceptovalo i Ministerstvo spravedlnosti, které stěžovateli uhradilo náklady obhajoby v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. 6. Podle stěžovatele je nepochybné, že k přijetí movitých věcí do úschovy došlo na základě usnesení policejního orgánu v trestním řízení od počátku vedeném nezákonně. Ani pro stěžovatele nepříznivý výsledek sporného řízení o povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy není způsobilý cokoli změnit na skutečnosti, že tyto věci byly převzaty do úschovy v důsledku nezákonného zásahu státních orgánů, přičemž teprve poté následovaly specifikované procesní postupy stěžovatele a vedlejšího účastníka. 7. Těmito výhradami ohledně výkladu § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), se odvolací soud nezabýval a omezil se pouze na obecné formulace, že řízení o úschovách představuje svým charakterem řízení nesporné, a že je třeba porovnávat procesní návrhy účastníků s výrokem soudního rozhodnutí. Odvolací soud nezohlednil, že nepostupoval-li by policejní orgán nezákonně, nebylo by vedeno řízení o úschovách a nevznikly by ani předmětné náklady. Tím založil, dovozuje dále stěžovatel, extrémní nespravedlnost. Odůvodnění napadeného usnesení je navíc zcela nedostatečné, jelikož krajský soud se podstatou námitek vtělených do odvolání vůbec nezabýval. 8. Závěrem stěžovatel oponuje výši nákladů za úschovu (předpokládá částku 403 768 Kč), kterou považuje za neúměrnou jejím podmínkám (vozidla se nacházela nejprve "pravděpodobně venku pod plachtou na parkovišti", poté v nevytápěné a neosvětlené garáži). Stěžovatel připouští, že související námitky odvolací soud ponechal na dalším rozhodování soudu prvního stupně, ovšem ve své podstatě rozhodl, že tyto náklady má hradit v plném rozsahu. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 12. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě