III.ÚS 2103/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2103/21 ze dne 8. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Bartka, zastoupeného doc. JUDr. Filipem Melzerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem U Sokolovny 262, Majetín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 1131/2019-488, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o žalobě V. Křísty (dále jen "žalobce"), jíž se vůči žalovanému stěžovateli domáhal odstranění nepovolené stavby, nebo eventuálně - v případě, že by nebylo možné tomuto návrhu vyhovět - zaplacení částky ve výši 1 980 000 Kč sestávající z částky 980 000 Kč za snížení hodnoty sousední nemovitosti žalobce a částky 1 000 000 Kč za újmu spočívající v trvalé ztrátě kvality a radosti z bydlení, trvalé ztrátě možnosti pohledu do zeleně, jakož i ve ztrátě soukromí a slunečního svitu v domě žalobce. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uložil rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 8 C 83/2015-333, stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč (výrok I.). Co do částky 1 680 000 Kč pak žalobu zamítl (výrok II.). 4. Obvodní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil porušení důležité právní povinnosti, v důsledku čehož vznikla žalobci újma spočívající v osobních útrapách v souvislosti s probíhající černou stavbou a v pocitech bezmoci a frustrace z vědomí, že při úspěšném využití legálních prostředků obrany proti stavbě na sousedově pozemku cestou veřejného práva se nepodařilo neoprávněné stavbě zabránit. Obvodní soud žalobci za tuto nemajetkovou újmu přiznal právo na náhradu v částce 300 000 Kč. Co do částky 700 000 Kč žalobu zamítl s tím, že újmu nelze spatřovat v trvalé ztrátě možnosti pohledu do zeleně z oken všech obytných místností, ve ztrátě soukromí a slunečního svitu v domě žalobce, neboť tyto hodnoty jsou regulovány limity stavebních předpisů a soulad stavby s pravidly pro oslunění a vzdálenost od sousedního objektu je oprávněn posoudit jen stavební úřad v rámci stavebního řízení. Obvodní soud dále nevzal za prokázané tvrzení žalobce, že se v důsledku stavební činnosti stěžovatele snížila tržní hodnota pozemku žalobce, proto žalobu zamítl též co do částky 980 000 Kč. 5. K odvolání žalobce i stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 23 Co 254/2018-444, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2018, č. j. 23 Co 254/2018-449, potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku, kterým byla žalobci přiznána náhrada újmy ve výši 300 000 Kč (výrok I.). V zamítavém výroku II. pak městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobci částku 200 000 Kč; jinak tento výrok ohledně uvedeného dílčího nároku potvrdil (výrok II.). 6. Městský soud se neztotožnil se závěrem, že újmu na straně žalobce nelze spatřovat ve ztrátě soukromí a slunečního svitu v domě, jakož i v trvalé ztrátě možnosti pohledu do zeleně z oken domu. Vyjmenovaná omezení byla podle městského soudu prokázána tím, že se stavba stěžovatele nachází před celou jižní stranou domu žalobce, převyšuje jej a jsou v ní umístěna okna směřující k oknům domu žalobce. Závěry studií oslunění nepovažoval městský soud za relevantní, neboť byly zpracovány k projektům jiných staveb, než jaká byla skutečně zbudována, a navíc hodnotily jen soulad oslunění s normou, nikoli míru zhoršení proti původnímu stavu. Městský soud konstatoval, že jednáním stěžovatele bylo ve smyslu § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") zasaženo do absolutního práva žalobce na soukromí (§ 86 občanského zákoníku), za což mu náleží náhrada podle § 2956 téhož zákona. Celkovou náhradu městský soud zvýšil o 200 000 Kč, neboť za veškerou újmu, kterou v důsledku jednání stěžovatele žalobce utrpěl, považoval přiměřenou právě náhradu v souhrnné výši 500 000 Kč. 7. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto v části směřující proti výroku I. a části výroku II. rozsudku městského soudu, kterou byl změněn zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci 200 000 Kč (výrok I.), resp. bylo odmítnuto v části směřující proti potvrzující části výroku II. (neboť se jednalo o rozhodnutí ve prospěch stěžovatele) a nákladovým výrokům III. a IV. (výrok II.). 8. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů pro řešení otázky právního posouzení podmínek vzniku a výše nároku vlastníka nemovité věci na náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena zřízením stavby na sousedním pozemku bez veřejnoprávního oprávnění a v rozporu se soudním rozhodnutím, kterážto otázka nebyla za daných skutkových okolností dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání však považoval za nedůvodné. 9. Nejvyšší soud potvrdil závěry městského soudu, když uvedl, že pokud "stavba zhotovená stěžovatelem bez stavebního povolení a dokonce v rozporu se zákazem stavebního úřadu i soudu ve srovnání s dobou před jejím zhotovením významně více stíní žalobcův pozemek a dům, brání-li výhledu z žalobcova domu do zeleně a narušuje-li její užívání soukromí žalobce, pak je správný závěr odvolacího soudu, že stěžovatel souhrnem těchto okolností neoprávněně zasahuje do absolutních přirozených práv žalobce na soukromí a příznivé životní prostředí ve smyslu § 81 o. z. způsobem, jejž by již každý v jeho postavení vnímal úkorně, a to právě vzhledem ke svévolnému postupu stěžovatele, který nerespektuje stavební předpisy ani rozhodnutí soudu, proto je podle § 2910 věty první o. z. povinen žalobci nahradit tím způsobené duševní útrapy (§ 2956 o. z.)." 10. S těmito závěry Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž mu předně vytýká, že dovodil zásah do vlastnického práva souseda (žalobce), k němuž mělo dojít stavební činností stěžovatele bez veřejnoprávního povolení, aniž by se však zabýval hodnocením, zda fakticky (materiálně) byla dodržena pravidla pro výstavbu. Uvádí, že zřízení předmětné stavby nepředstavovalo nedovolenou imisi vůči žalobci, což dovozuje z navazujícího řízení o dodatečném povolení stavby. Neztotožňuje se se závěrem Nejvyššího soudu, že i takové rušení souseda, které je přípustnou imisí, představuje zásah do vlastnického práva, a to již jen z toho důvodu, že příslušné dotčení souseda nebylo projednáno ve stavebním řízení. 11. Stěžovatel dále uvádí, že řešení, kterého se svým návrhem domáhá, zastává v obdobných případech i sám Nejvyšší soud, a to konkrétně v řízení o odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (odkazuje zde na rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016). Je přitom toho názoru, že pokud nyní Nejvyšší soud řešil totožnou otázku odchylně od vlastní dosavadní judikatury (týkající se právě odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí), aniž by věc předložil k rozhodnutí velkému senátu, porušil právo účastníků na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. 12. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že pochybil rovněž tím, že odmítl respektovat ochranný účel porušené právní normy, na kterýžto účel odkazuje rovněž v doplnění ústavní stížnosti, když dovodil, že "jde-li o zásah do absolutního práva poškozeného, je škůdce odpovědný za způsobenou újmu i v případě, že porušená zákonná povinnost neslouží k ochraně porušeného práva." Dle stěžovatele platí přesný opak, což prokazuje rovněž odkazem na nález zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 1587/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 214/79 SbNU 443), bod 31; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. 13. Stěžovatel dále rozporuje závěry obecných soudů, které považovaly povinnost stavět na základě veřejnoprávního povolení za normu, která chrání i před dovoleným rušením (dovolenými imisemi) vlastníka sousedního pozemku. Zdůrazňuje, že pokud stavebník dodržel materiální předpisy pro výstavbu (veřejnoprávní i soukromoprávní, např. stavba nepůsobí nedovolené imise), pak měl právní nárok na vydání stavebního povolení a zbudování stavby. K danému dovolenému