III.ÚS 2144/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2144/24 ze dne 3. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavních stížnostech stěžovatelů: 1) A, 2) S. C., 3) B, 4) C, 5) E, 6) D, zastoupených Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem, Huťská 1383, Kladno a Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Pod Všemi svatými 427/17, Plzeň, proti výrokům II. a III. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2024 č. j. 12 To 12/2024-19699, jiným zásahům Vrchního soudu v Praze, výrokům II. a IV. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2023 č. j. 3 T 30/2022-19346, jinému zásahu Krajského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2021 č. j. 9 To 61/2021-15799, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Úřadu evropského veřejného žalobce a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se celkem sedmi samostatně podanými ústavními stížnostmi (III. ÚS 2144/24, II. ÚS 2198/24, I. ÚS 2208/24, IV. ÚS 2345/24, IV. ÚS 2542/24, IV. ÚS 2543/24 a III. ÚS 2548/24) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zároveň brojí proti zajištění věcí, z důvodu tvrzeného porušení jejich práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 odst. 1 a 2 Listiny základních práv Evropské unie. Z obsahu ústavních stížností bylo patrné, že směřují proti týmž usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), a proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení rozhodl dne 11. 9. 2024 a posléze ještě 25. 9. 2024 Ústavní soud o spojení výše uvedených věcí ke společnému řízení. 2. Výroky I. až X. napadeného usnesení krajský soud zamítl několik návrhů stěžovatelů na zrušení zajištění movitých a nemovitých věcí. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnosti stěžovatelů proti výrokům II., III. IV., V., VII., VIII., IX. a X. napadeného usnesení krajského soudu. Stížnost proti výroku VI. napadeného usnesení vrchní soud zamítl jako podanou osobou neoprávněnou. Výrok I. napadeného usnesení krajského soudu vrchní soud zrušil. II. Argumentace stěžovatelů 3. Stěžovatelky A a E napadají výrok II. usnesení vrchního soudu a výrok VI. usnesení krajského soudu. Stěžovatelky podaly žádost o vydání věci (modelové železnice a jejího příslušenství) podle § 80 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 4 odst. 2 zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a namítaly, že jsou skutečnými vlastníky modelů kolejových vozidel. Pouze minoritní počet 184 kusů ze zajištěných modelů prokazatelně vlastní společnost D. K tomu, že stěžovatelky modely vlastní, dodaly i množství důkazů. Krajský soud ale nesprávně vyhodnotil podání stěžovatelek a rozhodl o žádosti o zrušení zajištění podle § 79f odst. 2 trestního řádu. Proto podaly stížnost skrze svého statutárního ředitele S. C. Vrchní soud ale stížnost posoudil jako podanou osobou neoprávněnou, neboť ji posoudil jako stížnost stěžovatelky D, přestože z textu podání je zřejmé, že stížnost podaly stěžovatelky. Stěžovatelky nadto poukazují na to, že od podání žádosti do vydání napadeného rozhodnutí vrchního soudu uplynulo 16 měsíců. 4. Stěžovatelka B napadá výrok III. usnesení vrchního soudu. Ve vztahu k B vrchní soud uvedl, že se měla domáhat zrušení zajištění podle § 79f odst. 2 trestního řádu. Vrchní soud zastává v napadeném usnesení vnitřně rozporný přístup, neboť ve vztahu k stížnosti stěžovatelek A a E uvedl, že o zrušení zajištění mohla žádat pouze společnost D a stížnost podanou S. C. zamítl jako podanou osobou neoprávněnou. Vrchní soud navíc pochybil i ve věcném posouzení stížnosti, stěžovatelkou předložené důkazy byly postačující k tomu, aby jí byla vydána zajištěná vzduchovka podle § 80 trestního řádu. Ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu je procesním nástrojem pro § 4 odst. 2 zákona o výkonu zajištění majetku. Náhradní hodnotu lze podle § 79g odst. 1 trestního řádu ale zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci. Stěžovatelka nikdy neměla povinnost strpět zajištění původní věci, tedy výnosu z trestné činnosti společnosti D v údajné výši 132 952 366 Kč. Takovou povinnost měla pouze stěžovatelka D. 5. Stěžovatelky B, C a D napadají výrok III. usnesení vrchního soudu. V rámci provádění dotačních projektů byly za použití dotačních prostředků pořízeny laboratorní přístroje v hodnotě 134 791 832 Kč, přičemž tuto hodnotu potvrdil i znalecký posudek. Úřad evropského veřejného žalobce (dále jen "EPPO") stěžovatelku D obžaloval, neboť měla předkládáním nepravdivých údajů v žádostech o poskytnutí dotace na uskutečnění výzkumných a investičních projektů získat od Ministerstva průmyslu a obchodu neoprávněné dotace v úhrnné výši 132 952 366 Kč. Pokud tedy byly laboratorní přístroje, jejichž pořízení bylo podstatou žádostí dotačních projektů, pořizovány za použití neoprávněně vyplacených dotací (dotačních prostředků, které podle obžaloby měla stěžovatelka D neoprávněně získat), je zcela evidentní, že z dotačních prostředků pořizované laboratorní přístroje jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti. Podmínkou zajištění náhradní hodnoty je, že nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. V trestním řízení tedy nadále existuje zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, jehož pořizovací hodnota převyšuje domnělý primární výnos z trestné činnosti v podobě údajně neoprávněně použitých dotací. Nelze tak připustit, aby byla nadále zajištěna jakákoliv náhradní hodnota za primární výnos. Ústavní soud přitom již v usnesení ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 258/22 uvedl, že tato námitka nepostrádá určitou logiku a že se s ní orgány činné v trestním řízení mají vypořádat. Vrchní soud v Praze se touto námitkou ale odmítl jakkoliv hlouběji zabývat a pouze uvedl, že laboratorní přístroje nebyly zajištěny, ale pouze vydány. Zajištění veškeré náhradní hodnoty je proto nezákonné a svévolné. 6. Stěžovatelka A napadá výrok II. usnesení krajského soudu a výrok III. usnesení vrchního soudu. Nezpochybňuje, že na její bankovní účet byly z účtu obžalované stěžovatelky D připsány peněžní prostředky ve výši 27 512 000 Kč. Stěžovatelka ale za stejné období převedla na bankovní účet D celkem 146 950 000 Kč, které jsou variabilními symboly plateb svázány s částkou 27 512 000 Kč. Stěžovatelka tak mnohonásobně a bezprostředně vrátila na bankovní účet obžalované stěžovatelky D jakékoliv prostředky, u nichž mohl být stín pochybností, že mohly mít původ v neoprávněně vyplacených dotacích. Tuto informaci ale při zajištění bankovního účtu policejní orgány zamlčely. Úplným vrácením částky tak stěžovatelka pozbyla povinnost strpět zajištění původní věci. S tímto zásadním argumentem se obecné soudy nevypořádaly. Stěžovatelka dále namítá, že došlo k vícečetnosti zajištění - jedna a tatáž náhradní hodnota byla zajištěna několika osobám. Hodnotu výnosu z trestné činnosti společnosti D ve výši 27 512 000 Kč zajistil jako náhradní hodnotu třem různým osobám. Hodnota domnělého výnosu z trestné činnosti D tak byla zajištěna jako náhradní hodnota ve výši 44 787 476,55 Kč. Bankovní účet stěžovatelky je navíc zajištěn už čtyři roky. 7. Stěžovatelé A, S. C., B a C zpochybňují pravomoc EPPO v trestním řízení a namítají, že ani nemohl dát policejnímu orgánu souhlas se zajištěním věcí ve smyslu § 79a trestního řádu a rozhodnutí o zajištění věcí tak nenaplňují podmínku vydání příslušným orgánem. K tomu stěžovatelé navrhovali i položení předběžné otázky Soudnímu dvoru, ale vrchní soud předběžnou otázku nepodal, tento postup neodůvodnil a pravomoc EPPO dovodil chybnou aplikací ustanovení nařízení EPPO. Stěžovatelé rovněž požádali o přednostní projednání věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavních stížností. 9. Pokud stěžovatelka A napadá usnesení vrchního soudu ze dne 26. 11. 2021 sp. zn. 9 To 61/2021, je ústavní stížnost v této části opožděná, neboť je podána po lhůtách stanovených v § 72 odst. 3 a 5 zákona o Ústavním soudu. 10. Stěžovatelé dále směšují jednotlivé kompetence Ústavního soudu, které jsou vymezeny v § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je Ústavní soud oprávněn zrušit napadené