Ústavní soud III.ÚS 2167/22 – Přeplatek

Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka provozovala podnik na výrobu vybraných výrobků podle § 19 odst. 2 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen "zákon o spotřebních daních"), v němž vyráběla mj. doutníky zn. Zera. Tyto doutníky uvedla do volného daňového oběhu dle § 4 odst. 1 písm. a) citovaného zákona a označila je tabákovou nálepkou pro doutníky na základě § 114 a § 116 zákona o spotřebních daních. Celní úřad pro Jihočeský kraj v provozovně stěžovatelky provedl místní šetření zaměřené na kontrolu značení tabákových výrobků tabákovými nálepkami. Na základě výsledků rozborů prováděnými celní technickou laboratoří dospěl k závěru, že předmětný výrobek vyráběný stěžovatelkou v jejím daňovém skladu není doutníkem dle § 101 odst. 3 písm. b) bod 2 zákona o spotřebních daních (tedy doutník s krycím listem z rekonstituované tabákové fólie), ale že se jedná o tabák ke kouření dle § 101 odst. 3 písm. c) bod 2 zákona o spotřebních daních (tedy o tabákový odpad, který je upraven pro prodej konečnému spotřebiteli), a zahájil se stěžovatelkou vyměřovací řízení za účelem vyměření spotřební daně z tabákových výrobků za tabák ke kouření dle § 101 odst. 3 písm. c) bod 2 zákona o spotřebních daních. Po proběhlém řízení o spotřební dani za zdaňovací období listopad 2016, prosinec 2016, leden 2017 a únor 2017 rozhodl celní úřad platebními výměry o výši spotřební daně, proti kterým podala stěžovatelka neúspěšně odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích výše uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, stejně tak i Nejvyšší správní soud.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že výrobky zdanila jako tabákové výrobky formou tabákových nálepek, jejichž hodnotu uhradila, čímž zaplatila spotřební daň. Celní orgány však výrobky vyhodnotily jako tabák ke kouření, v důsledku čehož jí stanovily ve vyměřovacím řízení spotřební daň z tabáku ke kouření v plné výši. Stěžovatelka je přesvědčena, že mělo být vedeno doměřovací (nikoliv vyměřovací) řízení, neboť předmětné tabákové výrobky již jednou zdanila.

Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

Ústavní soud v tomto případě neshledal ze strany správních soudů žádné pochybení. V dané věci obsahují rozhodnutí dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají o ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu v oblasti spotřební daně tabákových výrobků. Námitkami stěžovatelky týkajícími se stanovení daně vyměřením se správní soudy podrobně zabývaly, krajský soud především v bodech 100. až 108. napadeného rozsudku a Nejvyšší správní soud v bodech 86. až 98. napadeného rozsudku, v podrobnostech postačí na obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí odkázat.

K zamezení dvojího zdanění výrobků, tak jak se jej stěžovatelka dovolává, slouží institut přeplatku v daňovém řádu, konkrétně § 154 daňového řádu.

S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.