III.ÚS 2215/22

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutím s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc v řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

V řízení o určení vlastnického práva k akciím Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 11. 2020 č. j. 73 Cm 56/2020-156 zastavil řízení ve věci samé (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), o vrácení soudního poplatku (výrok III.) a o povinnosti vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) sdělit soudu číslo účtu pro vrácení soudního poplatku (výrok IV.). Důvodem pro zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby.

K odvolání vedlejší účastnice řízení Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 3. 8. 2021 č. j. 14 Cmo 142/2021-211 usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle vrchního soudu krajský soud pochybil, když řízení zastavil, neboť neměl přihlížet ke zpětvzetí žaloby.

Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel (žalovaný) dovolání a ústavní stížnost. Ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2879/21 odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") pro nepřípustnost (z důvodu souběhu s podaným dovoláním). Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 27 Cdo 3404/2021-235 odmítnuto jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť směřovalo proti rozhodnutí, kterým vrchní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Za tohoto stavu podal stěžovatel novou (stávající) ústavní stížnost, kterou se (podobně jako v předchozí ústavní stížnosti a v dovolání) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu, kterým bylo zrušeno usnesení krajského soudu.

Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá mj. ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1829/08, usnesení ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10 nebo usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).

Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti usnesení vrchního soudu, kterým bylo k odvolání vedlejší účastnice řízení zrušeno usnesení krajského soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

S ohledem na to, že věc byla vrácena krajskému soudu k novému řízení, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel i nadále uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí vrchního soudu za rozhodnutí [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23, 31) a další].

Na výše uvedeném závěru o nepřípustnosti ústavní stížnost v nyní posuzované věci nemění nic ani skutečnost, že předchozí ústavní stížnost stěžovatele byla Ústavním soudem odmítnuta rovněž pro nepřípustnost, avšak tehdy z důvodu souběhu s podaným dovoláním. Jak bylo uvedeno výše, věc se vrací zpět na krajský soud a stěžovatel, jakožto žalovaný, může v řízení uplatňovat svá procesní práva a dále argumentovat. Odmítnutí stěžovatelova dovolání z procesních důvodů [objektivní nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.] nemá za daných výše popsaných okolností na případné další podání ústavní stížnosti vliv.

S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.