III.ÚS 2228/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2228/24 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Jindřišky Sládkové, zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, se sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024, č. j. 21 Cdo 3225/2023-137, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. 23 Co 55/2023-113 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 39 C 150/2021-65, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Správy železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici uhrazení částky 37 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených příspěvků zaměstnavatele (vedlejší účastnice) na penzijní spoření zaměstnanců (22 000 Kč) a na životní pojištění (15 000) za období 20 měsíců (od května 2018 do prosince 2019) dle podnikové kolektivní smlouvy. 3. Spor vzešel z neplatného ukončení pracovního poměru stěžovatelky. Dne 8. 1. 2015 dostala stěžovatelka výpověď z pracovního poměru, která však byla následně určena neplatnou rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 8. 2016, č. j. 15 C 80/2015. Odvolání vedlejší účastnice bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 1. 2017, č. j. 30 Co 371/2016-264, odmítnuto. Stěžovatelka se vrátila do pracovního poměru v únoru 2017. Na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze o žalobě pro zmatečnost bylo zrušeno odmítavé usnesení krajského soudu, došlo ke znovuotevření odvolacího řízení a k potvrzení rozsudku okresního soudu rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 6. 2019, č. j. 30 Co 371/2016-337. 4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu stěžovatelky na uhrazení částky 37 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Městský soud v Praze jeho rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem jako věcně správné potvrdil. 5. Soudy vyšly z toho, že mezi škodou v podobě nevyplacení příspěvků na penzijní spoření a životní pojištění a porušením povinností zaměstnavatele v podobě neplatné výpovědi, není příčinná souvislost. 6. Dovolací soud shledal podané dovolání jako zčásti vadné a zčásti nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka tvrdí, že "špatným výkladem zákona a judikatury" porušily obecné soudy její právo na spravedlivý proces. Opakuje svou argumentaci vznesenou již před obecnými soudy, že majetková újma byla důsledkem neplatné výpovědi z pracovního poměru a mělo tak dojít k plné reparaci toho, co stěžovatelce ušlo v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru. Její nárok na úhradu příspěvků na životní pojištění a penzijní spoření vyplývá z uzavřené dohody s vedlejší účastnicí a z kolektivní smlouvy. 8. Soudy se při svém rozhodování nezabývaly dostatečně jejími námitkami, své závěry dostatečně nezdůvodnily a posouzení případu je v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. 9. Stěžovatelka zpochybňuje závěr dovolacího soudu, že dovolání bylo zčásti vadné a zčásti nepřípustné, opakuje argumenty předestřené dovolacímu soudu a považuje jeho přístup za přepjatě formalistický. 10. Nesprávný je i výrok o nákladech řízení, neboť vedlejší účastnice jako státní organizace disponuje právním oddělením a nemusí si najímat advokátní kancelář. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 13. Zpochybňuje-li stěžovatelka skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Pouze obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. 14. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 1265/24, či usnesení ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 686/21). 15. V nyní posuzované věci však k žádné z uvedených situací nedochází. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu opětovně shodnou skutkovou a právní argumentaci, se kterou před obecnými soudy neuspěla. Závěry obvodního i městského soudu jsou však zdůvodněny dostatečně a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí. Soudy podrobně zdůvodnily, proč není dána příčinná souvislost mezi chybným ukončením pracovního poměru a tvrzenou škodou. U příspěvku na penzijní spoření byla tvrzená škoda způsobena výlučně tím, že stěžovatelka odmítla, aby jí byl v rozhodném období vedlejší účastnicí strháván ze mzdy účastnický příspěvek. To vše za situace, kdy jednou z podmínek poskytnutí příspěvku bylo podle vnitřních předpisů vedlejší účastnice to, že zaměstnanec má v uzavřené smlouvě o penzijním připojištění sjednaný účastnický příspěvek ve výši nejméně 300 Kč, který mu bude strháván ze mzdy prostřednictvím mzdové účtárny. V případě nároku na příspěvek na životní pojištění vyšly soudy z toho, že stěžovatelka mohla požádat o snížení pojistného, o redukci pojistné částky se současným snížením pojistného na nulu či o odklad plateb pojistného. Závěr, že tvrzená škoda nebyla způsobena neplatným skončením pracovního poměru vedlejší účastnicí, nebyla důsledkem poklesu finančních prostředků stěžovatelky v důsledku neplatného skončení pracovního poměru, je tak zdůvodněn dostatečně a nelze jej považovat za projev libovůle. 16. Taktéž vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu nelze nic namítat. Dovolací soud zdůvodnil, proč jsou závěry městského soudu týkající se předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu ve smyslu § 265 odst. 2 zákoníku práce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. U části námitek zdůvodnil, že jde o námitky skutkové, u části pak zdůvodnil, že ve vztahu k nim není vymezen předpoklad přípustnosti. Proti závěrům napadeného usnesení Nejvyššího soudu nelze nic namítat. 17. K tvrzené protiústavnosti výroku o nákladech řízení Ústavní soud konstantně uvádí, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť