III.ÚS 2237/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2237/24 ze dne 20. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Makovce, zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, sídlem Na Rybníčku 12, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, č. j. 70 Co 190/2024-351, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Stěžovatel se jako právní zástupce dopustil pochybení, když nesplnil pokyn svých klientů ("poškození") k podání poznámky spornosti na katastrální úřad k nemovitostem, které byly předmětem sporu o ochranu oprávněného dědice. V důsledku absence poznámky spornosti byly nemovitosti prodány a poškozeným tak vznikla škoda. Nárok uplatnili proti stěžovateli a ten pojistnou událost řádně a ihned nahlásil právnímu předchůdci vedlejší účastnice. Jelikož právní předchůdce vedlejší účastnice škodu neodškodnil, podali poškození proti stěžovateli žalobu na náhradu škody u Obvodního soudu pro Prahu 4 (sp. zn. 39 C 229/2018) a v řízení byli úspěšní. Stěžovatel podal následně u Obvodního soudu pro Prahu 1 ("obvodní soud") žalobu o plnění z pojistné smlouvy, kterou měl uzavřenou s vedlejší účastnicí. 2. Obvodní soud rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 31 C 37/2020-301, o nároku stěžovatele na zaplacení blíže specifikované částky poškozeným dle pojistné smlouvy č. 2904309313, a to v intencích rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 39 C 229/2018. Později vzal stěžovatel žalobu v celém rozsahu zpět, neboť vedlejší účastnice povinnost uloženou jí v rozsudku splnila. Vedlejší účastnice se zpětvzetím souhlasila, avšak nesouhlasila s tvrzením, že splnila povinnost dle uvedeného rozsudku. Obvodní soud tedy rozsudek č. j. 31 C 37/2020-301 zrušil a řízení zastavil s tím, že procesně stojí vina za zastavení řízení na straně neúspěšné vedlejší účastnice. Obvodní soud současně stanovil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 448 230 Kč, neboť návrh ve věci byl podán důvodně a následně vzat zpět pro chování vedlejší účastnice. 3. Nyní napadeným usnesením změnil Městský soud v Praze ("městský soud") usnesení obvodního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to včetně odvolacího řízení. Městský soud totiž shledal, že vedlejší účastnice skutečně neplnila podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2023, č. j. 31 C 37/2020-301. Soud prvního stupně tak dospěl k nesprávnému závěru, že z procesního hlediska zavinila zastavení řízení. Nicméně žalovaná plnila za žalobce z titulu jeho pojištění na tutéž pojistnou událost. Městský soud uvedl, že ve stejný den 4. 10. 2023 byly vyhlášeny dva rozsudky, které se týkaly jedné pojistné události. Vedlejší účastnice pak na základě toho rozsudku, který nabyl právní moci, vyplatila pojistné plnění, čímž ovšem došlo k tomu, že byl (podle údajů vedlejší účastnice) vyčerpán pojistný limit. Pokud za této situace vzal stěžovatel žalobu zpět, nelze na jeho straně dovodit procesní zavinění na zastavení řízení, neboť nemohl ovlivnit, kdy soud rozhodne a který rozsudek dříve nabude právní moci, a kdy tedy dojde k vyčerpání pojistného limitu, nad který již vedlejší účastnice další pojistné plnění vyplácet nebude. Městský soud však nedovodil ani procesní zavinění na zastavení řízení na straně vedlejší účastnice, která sice plnila v rámci pojistné události, která byla předmětem řízení, ale plnila podle rozhodnutí vydaného v jiném řízení. V případech, kdy nelze dovodit procesní zavinění na zastavení řízení ani na jedné z procesních stran, je na místě postupovat dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Z toho důvodu městský soud napadený výrok o nákladech řízení podle § 221a o. s. ř. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel nejprve popsal průběh sporu mezi ním a poškozenými, ve kterém byla vedlejší účastnice rovněž v postavení vedlejšího účastníka, avšak byla neaktivní, ve věci se nevyjadřovala a ani stěžovateli neudělila pokyny, jakým způsobem má postupovat. Spor byl tedy rozhodnut rozsudkem pro uznání, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit poškozeným náhradu způsobené škody. Stěžovatel byl následně nucen podat proti vedlejší účastnici žalobu na plnění ve prospěch poškozených, neboť hrozilo, že by nic nezaplatila, avšak vedlejší účastnice svými procesními postupy řízení prodlužovala a zvyšovala jeho náklady (vznášela námitky, že stěžovatel zavinil vydání rozsudku, ač následně soud zjistil, že šlo o zavinění vedlejší účastnice; namítala rovněž neúspěšně promlčení nároku). Pro posouzení věci je dle stěžovatele rozhodující, že ačkoliv poškození podali dvě žaloby, na které navazovaly žaloby stěžovatele proti vedlejší účastnici, jednalo se o jednu pojistnou událost, na kterou se vztahoval limit pojistného plnění. Titulem pro plnění vedlejší účastnice tedy byla pojistná smlouva. Závěr že plnila z jiného titulu jiný nárok, je proto nesprávný. Jestliže tedy vedlejší účastnice zaplatila jednu pojistnou událost, stěžovatel byl nucen vzít žalobu zpět. 5. Odvolací soud rozhodl dle stěžovatele o nákladech řízení překvapivě. Napadené rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 241/21, dle kterého chce-li odvolací soud v podstatných ohledech změnit nákladový výrok, musí o tom a o důvodech k němu vedoucím včas uvědomit toho účastníka řízení, jehož by se takové rozhodnutí negativně dotklo, aby se mohl vyjádřit a vlastní argumentací se pokusil rozhodnutí zvrátit. Odkazuje rovněž na nález ze dne 19. 12. 2023, IV. ÚS 2388/23, dle kterého soud při rozhodování o nákladech řízení musí vycházet z průběhu řízení a jeho výsledku. Postup městského soudu je rovněž svévolný, jelikož neumožnil, aby se stěžovatel mohl k věci podrobně vyjádřit, uplatnit vlastní argumentaci a vysvětlit procesní stránku věci, a to v situaci, kdy se stěžovatel snažil náklady řízení minimalizovat. 6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako krajský soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. 9. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení. 10. Ústavní soud dodává, že v případech rozhodování o nákladových výrocích je jeho zdrženlivost dána i okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutí