III.ÚS 2241/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2241/11 ze dne 31. 8. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2010 č. j. 9 C 248/2007-127 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011 č. j. 28 Co 586/2010-175, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že "těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na rovnost v právech (čl. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a základní právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovateli byla uložena pořádková pokuta Policií ČR, Obvodním úřadem vyšetřování v Praze 5, usnesením č. j. ČVS: VV-748/107-91 ze dne 25. 10. 1991, a to dle § 66 odst. 1 trestního řádu ve výši 800,- Kč. Důvodem k uložení pořádkové pokuty byla skutečnost, že se stěžovatel opakovaně (dva případy) bez omluvy nedostavoval ke znalcům k provedení nařízeného vyšetření duševního stavu stěžovatele. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž argumentoval, že byl opakovaně v zahraničí. Stížnost však byla tehdejší Obvodní prokuraturou pro Prahu 5 zamítnuta usnesením č. j. 2 Pv 520/91-26. Usnesením obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. E 3064/96-6 ze dne 10. 3. 1997 byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí pro pohledávku 800,- Kč, jakož i pro vymožení soudního poplatku 300,- Kč. Stejnopis návrhu a usnesení byly doručeny stěžovateli soudním vykonatelem dne 5. 2. 2004, kdy stěžovatel, jak uvádí, nedobrovolně a jen proto, aby odvrátil provedení výkonu rozhodnutí sepsáním movitých věcí, zaplatil soudnímu vykonateli částku 1.100,- Kč. Pokusy o provedení soupisu movitých věcí soudním vykonavatelem ve dnech 21. 4. 2001 a 10. 7. 2002 byly neúspěšné, neboť stěžovatel, tam v postavení povinného, nebyl zastižen. Proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kdy namítal, že návrh na výkon rozhodnutí podal non-subjekt, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, dále pak namítal, že usnesení o uložení pořádkové pokuty není pravomocné ani vykonatelné, neboť bylo vydáno v trestním řízení, ve kterém byl dán důvod nutné obhajoby, aniž by v něm měl obhájce, takže proto, že usnesení nebylo doručeno obhájci, nikdy nenabylo právní moci ani vykonatelnosti. Z opatrnosti rovněž namítal promlčení v důsledku uplynutí doby delší 10 let od údajné právní moci podkladového rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 402/2005-47 ze dne 29. 9. 2005 bylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že oprávněný v průběhu řízení vystupuje pod několikrát jiným označením a že na soudu I. stupně bude, aby oprávněného vyzval k odstranění těchto vad návrhu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. E 3064/96-57 ze dne 31. 1. 2007 byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal zmatečnost a nicotnost takového usnesení, neboť nebylo možné zastavit výkon rozhodnutí, který nebyl nařízen, dále namítal nedostatek procesní způsobilosti oprávněného a nepřiměřenou délku řízení. Městský soud v Praze usnesení soudu I. stupně změnil tak, že řízení se zastavuje, neboť návrh České republiky - Ministerstva vnitra posoudil dle obsahu jako zpětvzetí návrhu, kdy se podle stěžovatele nezabýval dostatečně procesní obranou stěžovatele. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal zejména nedostatek procesní způsobilosti, neprokázání oprávnění jednat jménem navrhovatele, nedostatek právní moci exekučního titulu, zánik vykonatelnosti exekučního titulu, zmatečnost usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí, odnětí možnosti jednat před soudem, nesprávné právní posouzení věci, porušení zásady dvojinstančnosti, nevypořádání se s argumentací uvedenou v odvolání, nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, nepřiměřenou délku řízení. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 304/2008-109 ze dne 27. 8. 2008 bylo dovolání odmítnuto jakožto subjektivně nepřípustné, a proto se soud nezabýval jeho důvodností. Stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 1. 2007 č. j. E 3064/96-57, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007 č. j. 25 Co 197/2007-68 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008 č. j. 20 Cdo 304/2008-109 ústavní stížností, která však byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (blíže viz sp. zn. IV. ÚS 3003/2008). Stěžovatel si stěžoval na průtahy v řízení dopisem ze dne 26. 1. 2007. Přijetí stížnosti soud potvrdil dopisem ze dne 29. 1. 2007, stížnost byla shledána důvodnou a za průtahy byla vyslovena omluva v dopise ze dne 21. 2. 2007. Stěžovatel požádal Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy dopisem ze dne 8. 2. 2007. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti potvrdilo příjem dopisu stěžovateli dne 13. 3. 2007. Dopisem ze dne 22. 3. 2007 stěžovatel sdělil České republice - Ministerstvu spravedlnosti, že požaduje i náhradu škody, nikoliv pouze náhradu nemajetkové újmy. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti sdělilo v dopise ze dne 9. 10. 2007 stěžovateli, že žádosti o náhradu škody nevyhovuje. Částka 1.100 Kč, kterou stěžovatel uhradil soudnímu vykonateli dne 5. 2. 2004, se skládá ze dvou položek. Jde o pořádkovou pokutu 800,- Kč a 300,- Kč za zaplacený soudní poplatek. Náhrada škody byla vyloučena za tyto dvě částky k samostatnému projednání a předmětem řízení zůstalo zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč za nepřiměřenou délku exekučního řízení. Soud I. stupně shledal žalobu důvodnou pouze částečně. Výslovně uvádí, že exekuční řízení bylo dlouhé, s čímž souhlasila i žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti), žalobou uplatněný nárok však neuznala. Prvoinstanční soud se přiklonil k názoru žalované, že v řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí je specifické postavení strany povinného (v tomto případě stěžovatele) z hlediska jeho vědomosti o zahájení řízení. Povinnému při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí není doručován návrh na výkon rozhodnutí poté, co je podán, ani usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí poté, co je vydáno, ale podle § 325 o. s. ř. je usnesení povinnému (stěžovateli) doručováno až při provádění výkonu, neboť účelem tohoto ustanovení je zabránit maření výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Návrh i usnesení jsou tedy povinnému doručovány až při provádění soupisu movitých věcí. Tyto neúspěšné pokusy o doručení, které přispěly k prodloužení řízení, není, podle soudu I. stupně, možné hodnotit ve prospěch stěžovatele. Usnesení se mu podařilo doručit až dne 5. 2. 2004. Od tohoto data byla dána vědomost stěžovatele o řízení o výkonu rozhodnutí a mohl uplatnit práva a být vázán povinnostmi vyplývající pro něj z řízení. Do té doby nemohl být řízením o výkon rozhodnutí v úzkosti ani frustrován. Vzhledem k tomu, že i soud I. stupně v odpovědi na stížnost stěžovatele tuto shledal důvodnou, byla i žaloba o zadostiučinění shledána rovněž částečně důvodnou. V řízení o výkon rozhodnutí, které není složité ani právně ani skutkově, lze za průtah považovat úkon provedený asi po 3 měsících. Podle prvoinstančního soudu tak jde o období od doručení usnesení ze dne 29. 9. 2005 po datu 18. 10. 2005. V období od 18. 10. 2005 došlo pouze k úkonu dne 15. 3. 2006. Protože stěžovateli způsobily průtahy úzkost a frustraci, pouhé sdělení omluvy není postačující. Prvoinstanční soud proto dospěl k závěru, že průtahy trvaly 10 měsíců, žalobce k nim nijak nepřispěl a řízení nebylo skutkově ani právně složité. Za přiměřené soud proto považoval zadostiučinění ve výši 1.000,- Kč za každý měsíc trvání průtahů, vzhledem k okolnostem případu. Stěžovateli byla proto přiznána částka 10.000,- Kč a částka 40.000,- Kč byla zamítnuta. Po právní stránce soud hodnotil nárok stěžovatele s odkazem na ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše plnění závisela na úvaze soudu a stěžovateli žádné náklady nevznikly. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Exekuční řízení, v němž došlo k p