III.ÚS 2247/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2247/17 ze dne 29. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodních korporací KOMTERM Morava, s. r. o., sídlem Traťová 653/3, Brno, KOMTERM Čechy, s. r. o., sídlem Bělehradská 55/15, Praha 4 - Nusle, a KOMTERM, a. s., sídlem tamtéž, zastoupených Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2017 č. j. 23 Cdo 757/2017-1029, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2016 č. j. 5 Cmo 437/2014-966 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2014 č. j. 11 Cm 9/2013-833, ve znění doplňujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2014 č. j. 11 Cm 9/2013-846, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a JUDr. Viktora Bradáče, sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky napadly v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů došlo k odepření přístupu k dovolacímu soudu a tedy k porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v konečném důsledku i jejich základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. práva na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z předložených podkladů a ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 11 Cm 9/2013 (původně sp. zn. 11 Cm 116/1998) se podává, že obchodní společnost CRB, s. r. o., se žalobou u bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě domáhala vůči společnosti Energetika TATRA, a. s., zaplacení částky 568 808,31 USD s příslušenstvím jako neuhrazených kupních cen za dodávky uhlí. V odporu vůči vydanému platebnímu rozkazu namítala žalovaná obchodní společnost zánik většiny pohledávek započtením, ve zbytku upozorňovala na postoupení pohledávky na jinou společnost. Žalobkyně možnost započtení zpochybňovala, ohledně zbytku argumentovala jejím odstoupením od smlouvy o postoupení pohledávky. V roce 1998 byly pohledávky ve výši 372 947,11 USD postoupeny na vedlejšího účastníka (ve zbytku bylo později řízení zastaveno). Po provedeném dokazování krajský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2002 č. j. 11 Cm 116/98-288 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal oprávněnost svého nároku (neprokázal platné postoupení pohledávek na svoji právní předchůdkyni, tj. původní žalobkyni), a doplňujícím rozsudkem ze dne 10. 11. 2004 č. j. 11 Cm 116/98-412 rozhodl o dosud nerozhodnutých nákladech řízení. 3. Proti specifikovaným výrokům původního rozsudku a doplňujícího rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shledal zčásti důvodným. Rozsudkem ze dne 6. 4. 2006 č. j. 8 Cmo 26/2005-437 potvrdil rozsudek krajského soudu o zamítnutí žaloby v částce 169 386,53 USD, výrok ohledně částky 203 560,58 USD s úrokem z prodlení a napadené nákladové výroky zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Potvrzující výrok odůvodnil závěrem o zániku pohledávek v této výši započtením, zrušující výrok pak nedostatky v dokazování platnosti převodu nezaniklých pohledávek. 4. Potvrzující výrok rozsudku vrchního soudu napadl vedlejší účastník dovoláním. V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl nejprve usnesením ze dne 30. 4. 2008 č. j. 32 Odo 1440/2006-480 o tom, že na straně žalované jako s účastníkem bude v řízení pokračováno se společností KOMTERM, a. s., tj. v řízení o ústavní stížnosti se třetí stěžovatelkou, neboť původně žalovaná společnost zanikla převodem jmění na jediného akcionáře, poté usnesením ze dne 26. 8. 2008 č. j. 32 Odo 440/2006-486 dovolání odmítl pro nepřípustnost. 5. Po doplnění dokazování rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2009 č. j. 11 Cm 116/1998-523 a žalobu ohledně částky 203 560,58 USD s příslušenstvím zamítl po zjištění, že původní žalobkyně postoupila platně pohledávky na jinou obchodní společnost, že nevznikly předpoklady pro její odstoupení od smlouvy, tudíž nebyla od samého počátku ve sporu věcně aktivně legitimována. 6. Na základě odvolání vedlejšího účastníka rozhodoval ve věci opět vrchní soud, který rozsudkem ze dne 23. 3. 2010 č. j. 8 Cmo 284/2009-582 potvrdil rozsudek krajského soudu shledav správným závěr, ve který vyústilo právní posouzení krajského soudu, tedy že vedlejší účastník není aktivně legitimován k vymáhání pohledávky ve výši 203 560,58 USD. 7. Proti rozsudku vrchního soudu brojil vedlejší účastník dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 1. 2013 č. j. 23 Cdo 403/2011-634 zrušil rozsudek vrchního soudu i jemu předcházející rozsudek krajského soudu, neboť - v souladu s aplikovanou úpravou - bylo dovolání přípustné, jelikož rozhodnutí vrchního soudu má po právní stránce ve věci samé zásadní právní význam, a to v posouzení rozsahu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek a v souvisejícím posouzení prodlení postupníka (jako předpokladu pro důvodné odstoupení postupitele). 8. Usnesením ze dne 11. 6. 2013 č. j. 11 Cm 9/2013-692 krajský soud připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalované vstoupila společnost KOMTERM Morava, s. r. o., a aby na straně žalované vstoupily jako další účastnice společnosti KOMTERM Čechy, s. r. o., a KOMTERM, a. s., (tj. druhá a třetí vedlejší účastnice), neboť došlo k odštěpení sloučením. V následném období proběhlo několik ústních jednání s dalším doplněním dokazování, kromě jiného též dne 23. 5. 2014, v jehož průběhu krajský soud připustil rozšíření žaloby o 3% úroků z prodlení a vedlejší účastník navrhl změnu petitu žaloby (s ohledem na počet žalovaných osob se domáhal, aby byla uložena všem třem povinnost zaplatit mu částku 203 560,58 USD s příslušenstvím s tím, že v rozsahu, v jakém uloženou povinnost zaplatí první stěžovatelka, zaniká povinnost zaplatit uloženou povinnost ostatním stěžovatelkám). Poté krajský soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2014 č. j. 11 Cm 9/2013-833 uložil povinnost všem stěžovatelkám zaplatit žalovanou částku společně a nerozdílně s tím, že plněním jedné z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních. V odůvodnění uvedl, že vedlejší účastník prokázal, že na něj "přešla práva a povinnosti k pohledávkám za dodávku černého energetického uhlí specifikovaného fakturami", právní předchůdce stěžovatelek je nezaplatil a povinnost zaplatit uložil i druhé a třetí stěžovatelce z titulu ručení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 7. 2014 č. j. 11 Cm 9/2013-846 rozhodl o nákladech řízení. 9. Stěžovatelky podaly proti rozsudku krajského soudu odvolání s řadou námitek, zejména vůči hodnocení (ne)platnosti smlouvy o postoupení, o porušení rovnosti účastníků a nezákonném poučení o hmotném právu (o relativní neplatnosti smlouvy, výši úroků z prodlení, úpravě žalobního návrhu), o rozhodování o žalobním návrhu ve znění, jehož změnu soud nepřipustil, úpravě žalobního návrhu soudem do výroku rozsudku a k dalším vadám řízení. Vrchní soud usnesením ze dne 26. 3. 2015 č. j. 5 Cmo 437/2014-896 rozsudek krajského soudu zrušil, když shledal důvodnými námitky týkající se relativní neplatnosti smlouvy o postoupení, nepřezkoumatelnost rozsudku ve vztahu k žalovaným (nerozlišení postavení dlužníka a ručitelů) a uložil krajskému soudu zkoumat výši úroků z prodlení. V závěru odůvodnění uvedl, že ostatní odvolací námitky procesního charakteru neměly vliv na rozhodnutí ve věci samé, a to jak ohledně poučovací povinnosti soudu, která je v dnešní době natolik široká, že bez hmotného poučení ji není možné ani splnit, stejně tak když soud nerozhodne o změně žaloby, ale ve skutečnosti změněnou žalobu projedná a o této rozhodne, má se za to, že změnu připustil, a že vázanost soudu žalobcem formulovaného petitu není absolutní a soud může petit zformulovat tak, aby byl vykonatelný v souladu s procesními závěry v řízení. 10. Proti usnesení vrchního soudu podal vedlejší účastník dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 4. 2016 č. j. 23 Cdo 4052/2015-945 kasační usnesení vrchního soudu zrušil, protože ho seznal přípustným i důvodným. Vrchní soud se podle Nejvyššího soudu dopustil nesprávného právního posouzení otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávek. 11. Poté vydal vrchní soud rozsudek ze dne 4. 8. 2016 č. j. 5 Cmo 437/2014-966, kterým změnil rozsudek krajského soudu tak, že stěžovatelkám uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 203 560,58 USD, z toho první a druhá stěžovatelka tuto částku jsou p