III.ÚS 2249/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2249/08 ze dne 19. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ O. B. a 2/ M. B., zastoupených JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2008, č. j. 4 As 64/2007-65, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 Ca 59/2005 se podává následující. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2007, č. j. 57 Ca 59/2005-27, byla odmítnuta žaloba stěžovatelů proti 1/ "domnělému rozhodnutí - souhlasu mlčky žalovaného (zde Městského úřadu Železná Ruda) o tom, že ohlášenou drobnou stavbu .... na č. staveb. parc. 395 a 473 v k. ú. Železná Ruda stavebníka Pragochemy spol. s r. o. .... dle ohlášení ze dne 22. 8. 2001 podaného dne 27. 8. 2001 může stavebník provést" a 2/ "rozhodnutí - souhlasnému sdělení žalovaného ze dne 15. 10. 2001 pod. zn. VÚP 3084/01-330", přičemž krajský soud současně odmítl též návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření. V odůvodnění uvedl, že úkony správního orgánu proti nimž žaloba směřovala nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.; žalobu proti nim podanou proto označil za nepřípustnou a jako takovou ji podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s. odmítl (odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření je pak toho přímým procesním důsledkem). Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem 1/ zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2007, č. j. 57 Ca 59/2005-27, a 2/ žalobu spolu s návrhem na předběžné opatření odmítl. V otázce povahy (žalobou napadeného) souhlasného úkonu žalovaného, jenž dle § 57 odst. 1, 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavebního zákona"), nahrazoval stavební povolení ve věci realizace drobné stavby, stavebních úprav a udržovacích prací, oproti závěrům krajského soudu dovodil, že i v případě tohoto "fiktivního souhlasu" (souhlasu mlčky) se jedná o individuální správní akt, adresovaný konkrétnímu subjektu (stavebníkovi), který obsahuje projev vůle správního orgánu, na základě nějž vznikne účastníku řízení (stavebníku) právo ohlášené práce provést, a současně ostatním subjektům vzniká veřejnoprávní povinnost provedení těchto prací strpět. I neformální souhlas stavebního úřadu s provedením ohlášených stavebních prací může mít tak obdobný dopad do právní sféry dalších osob jako formalizované stavební povolení, pročež nelze těmto osobám bez dalšího upřít možnost domáhat se nápravy tvrzené vady takovéhoto individuálního správního aktu v řízení před soudem; souhlas s ohlášením proto kasační soud označil za rozhodnutí v materiálním smyslu, jež naplňuje pojmové znaky rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s.. Přestože k žalobou napadenému úkonu správního orgánu (fiktivnímu souhlasu ze dne 28. 9. 2001) dovodil jeho soudní přezkoumatelnost, současně uzavřel, že zde nejsou dány podmínky jeho meritorního přezkumu, neboť žaloba proti němu byla podána opožděně. S přihlédnutím k tomu, že stěžovatelé nebyli v rozhodné době účastníky správního řízení (resp. soud vyšel z toho, že tuto skutečnost nelze postavit najisto ani ve vztahu ke stěžovateli O. B., jež jako osoba oprávněná dle zákona č. 229/1991 Sb. uplatnil nárok na vrácení pozemků), dovodil, že zásah do jejich práv napadeným rozhodnutím mohl nastat i později; za nejzazší okamžik, kdy ke tvrzenému zásahu mohlo dojít, však označil den 6. 4. 2005, k němuž bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo stěžovatelky M. B., jež nabyla darovací smlouvou od O. B. k ideální polovině předmětných stavebních parcel. Tento den proto měl kasační soud za rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání žaloby; byla-li podána až 13. 10. 2005, stalo se tak zjevně opožděně. Ohledně právního významu (též žalobou napadeného) "sdělení stavebního úřadu ze dne 15. 10. 2001" se pak kasační soud plně ztotožnil s názorem soudu krajského, že žaloba proti němu je nepřípustná, neboť došlo-li k jeho vydání až po uplynutí třicetidenní lhůty ode dne ohlášení (a tedy až po vydání fiktivního souhlasu), pak nemohlo sdělení "přivodit žádné právní následky", a o individuální správní akt ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. nejde. Ve shodě s krajským soudem a z týchž důvodů odmítl kasační soud i návrh na vydání předběžného opatření. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Nejvyšší správní soud poté, co označil "fiktivní souhlas" za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (což je prý v rozporu s právními závěry podávajícími se z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 443/06), nepřistoupil k "vyhodnocení", zda pro jeho vydání byly splněny zákonné podmínky a zda "mohl přivodit právní následky", jestliže v řízení namítali, že předmětná stavba "nemohla být podle stavebního zákona realizována (jen) na základě ohlášení, ale stavebního povolení". Též podle jejich názoru "neobstojí" důvody, pro které soud žalobu pro opožděnost odmítl. Předně jde o to, že stavebník Pragochema, spol. s r. o., nemohl být nikdy vlastníkem předmětných pozemků; právní úkon, kterým na něj byly pozemky převedeny, považují totiž za "absolutně neplatný pro rozpor s § 5 zákona o půdě". Za jediného jejich právního předchůdce ve vlastnictví pozemků proto považují stát, resp. Pozemkový fond ČR, v jehož správě se pozemky po uplatnění restitučních nároků stěžovatelů nacházely, a povinnou osobou ve smyslu § 5 zákona o půdě pak byly Dopravní podniky města Plzně. Ani s Pozemkovým fondem ani se stěžovatelem O. B., jenž byl v té době "držitelem práv na vydání pozemků", potažmo ani s povinným, však správní orgán jako s účastníky správního řízení ve věci podaného ohlášení nikdy nejednal. Jelikož stěžovatelům ani jejich "právnímu předchůdci" nebylo předmětné rozhodnutí v podobě fiktivního souhlasu zákonným způsobem doručeno (oznámeno), neobstojí podle nich tvrzení, že lhůta k podání žaloby počala běžet již 29. 9. 2001. K závěrům soudu ohledně počátku lhůty pro podání žaloby, jenž se má odvíjet od "nejzazšího" okamžiku zásahu napadeného fiktivního souhlasu do jejich práv, namítají, že se Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou právní závaznosti tohoto souhlasu ve vztahu k nim; především však oponují tím, že vlastní zahájení stavby "je v praxi jediný způsob, kterým se dotčené subjekty dozví o případném zásahu do svých práv", a právě z faktické činnosti stavebníka u jedné z přístaveb se o existenci souhlasu stavebního úřadu dozvěděli. Tím, že oba soudy ve věci rozhodly bez jednání, neměli možnost prokázat svá tvrzení i ohledně nepravdivosti údajů z obsahu některých listin; Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatelé vytýkají, že aniž by přistoupil k dokazování, žalobu odmítl z jiného důvodu, a jim tak neumožnil vyjádřit se ke "změně právního náhledu" ohledně povahy fiktivního souhlasu a počátku běhu lhůty pro podání žaloby. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti označil námitky stěžovatelů za shodné s těmi, které uvedli v kasační stížnosti, přičemž na své rozhodnutí o nich v plném rozsahu odkázal. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní