III.ÚS 2251/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2251/24 ze dne 26. 11. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky České katolické charity, sídlem Vladislavova 1460/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti výroku IV rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2024, č. j. 7 Co 742/2022-586, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, a 2) města Jindřichův Hradec, sídlem Kláštěrská 135/II, Jindřichův Hradec, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a podkladů dodaných stěžovatelkou vyplývá, že stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala určení vlastnického práva České republiky ke specifikovaným pozemkům zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec (jednalo se o ornou půdu, travní porost a ostatní plochu). Stěžovatelka tvrdila, že nemovitosti původně náležely do vlastnictví jejího právního předchůdce Ústavu chudých sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci a československý stát je měl nabýt v důsledku majetkové křivdy předvídané zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"). Z toho stěžovatelka dovozovala, že s předmětným majetkem bylo nakládáno v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Zároveň se domnívala, že podmínky přechodu vlastnického práva k uvedeným pozemkům na vedlejšího účastníka 2) podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce (dále jen "zákon o přechodu věcí do vlastnictví obce"), nebyly splněny. Stěžovatelka tvrdila, že způsob převodu majetku skrze Náboženskou matici na stát nesl znaky majetkové křivdy a proběhl v rozporu s tzv. blokačním paragrafem zákona o půdě. 3. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") dospěl mimo jiné k závěru, že se nepodařilo prokázat tvrzení stěžovatelky o jejím právním nástupnictví z Ústavu chudých sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Soud ji proto prohlásil za osobu, která není aktivně legitimována k uplatnění nároku. Zabýval se i otázkou vydržení vedlejšího účastníka 2) ve světle zápisu v katastru nemovitostí, v němž vedlejší účastník 2) figuruje jako vlastník od roku 2003. Vydržení soud uvedl jako další důvod pro zamítnutí žaloby. Okresní soud rozsudkem ze dne 31. 12. 2021 č. j. 2 C 321/2015-461 žalobu zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaným (výrok II a III). 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 5. 2024 č. j. 7 Co 742/2022-586 zamítavý výrok I rozsudku okresního soudu ve vztahu k většině nemovitostí potvrdil (výrok I), ve vztahu k jednomu pozemku jej změnil tak, že určil, že jeho vlastníkem je Česká republika (výrok II). Rozhodl, že stěžovatelka je povinna vedlejší účastnici 1) zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 10 500 Kč (výrok III) a že je povinna zaplatit vedlejší účastnici 2) náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů v částce 103 378 Kč (ústavní stížností napadený výrok IV). Krajský soud rozhodoval ve věci potřetí. Jeho dřívější rozsudek zrušil Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka byla aktivně věcně legitimována k uplatnění nároku. Dále se zabýval otázkou, zda přede dnem nabytí účinnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi byly nemovitosti převedeny nebo přešly z majetku státu do vlastnictví vedlejší účastnice 2) v rozporu se zákonem o půdě. Spornou otázkou bylo, zda vlastnické právo přešlo na město Jindřichův Hradec podle zákona o přechodu věcí do vlastnictví obce, konkrétně tedy zda existovalo formální právo hospodaření národního výboru ke dni 23. 11. 1990, jehož práva a závazky přešly k uvedenému datu podle zákona na obec. V průběhu odvolacího řízení byla existence formální správy Městského národního výboru v Jindřichově Hradci a faktického hospodaření města k předmětným nemovitostem po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vedlejším účastníkem 2), s výjimkou jednoho pozemku, doložena archivními dokumenty Městského úřadu v Jindřichově Hradci. Odvolací soud dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětným pozemkům, vyjma jednoho, přešlo na vedlejšího účastníka 2) ke dni účinnosti zákona o přechodu věcí do vlastnictví obce. Přechod majetku není v rozporu se zákonem o půdě, který nabyl účinnosti později. Z těchto důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve věci samé v převážné části potvrdil, kromě jednoho pozemku, který zůstal ve vlastnictví České republiky a u kterého nemohlo dojít ani k vydržení vedlejším účastníkem 2). 5. Krajský soud o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu v řízení. Úspěch stěžovatelky, který se týká pozemku, který představoval cca 1 % z celkové výměry nárokovaných pozemků, zhodnotil jako nepatrný. Důvod k postupu podle § 150 o. s. ř. krajský soud neshledal. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník 2) byl po celou dobu řízení zcela pasivní. Až na základě poučení soudu v závěru řízení jeho právní zástupce předložil doklady o faktickém hospodaření s nemovitosmi a existenci práva hospodaření příslušného národního výboru s nimi, čímž prokázal splnění zákonných podmínek pro přechod majetku z vlastnictví státu. Doklady vedlejší účastník 2) obstaral z veřejně přístupného archivu. Podle názoru stěžovatelky je tedy měl po celou dobu k dispozici a nic mu nebránilo je předat soudu. Z toho dovozuje, že vedlejší účastník 2) vedení dlouhého řízení sám zavinil a náklady řízení tak vůbec nemusely vzniknout. Z těchto důvodů měl soud aplikovat § 150 o. s. ř. a jejich náhradu stěžovatelkou mu nepřiznat. 7. Stěžovatelka upřesňuje, že proti jiným výrokům rozhodnutí obecných soudů další obranu nezvolila. Chtěla brojit pouze proti výroku IV rozsudku krajského soudu. Nyní účinné znění občanského soudního řádu již nepřipouští možnost podat dovolání pouze proti nákladovému výroku. Z toho stěžovatelka dovozuje, že vůči tomuto výroku opravné prostředky vyčerpala a ústavní stížnost je proto přípustná. 8. Stěžovatelka upozorňuje, že povinnost zaplatit částku přesahující 100 000 Kč ji velmi citelně zasahuje. I podle judikatury Ústavního soudu by výrok o náhradě nákladů řízení měl být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení a musí být dostatečně odůvodněn. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl napadený výrok rozhodnutí vydán. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ze sdělení stěžovatelky v ústavní stížnosti i z databáze infoSoud.cz vyplývá, že proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nikdo dovolání včas nepodal. Ústavní stížnost, kterou stěžovatelka napadá toliko nákladový výrok IV je proto přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní rozměr pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat například v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž byl obsažen prvek svévole [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. 11. Rozhodování o náhradách nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je zásadně doménou obecných soudů a promítají se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Odůvodní-li soudy své úvahy dostatečně,