III.ÚS 226/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 226/25 ze dne 16. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Kristiny Colloredo-Mansfeldové, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, sídlem, Spálená 84/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2332/2023-2462 ze dne 23. října 2024 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 148/2007-2316 ze dne 27. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1. Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda, 2. Národního památkového ústavu, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1 - Malá Strana, a 3. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina). 2. Stěžovatelka a první vedlejší účastník (společně též jen "žalobci") se v řízení před obecnými soudy domáhali vydání věcí, které jsou součástí mobiliáře zámku v Opočně a které původně patřily do majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího, nar. 1866, a Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda mladšího, nar. 1910. Těm byly požadované věci původně odňaty jako nepřátelům německé říše, poté jim byly odňaty podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. jako osobám německé národnosti. Po zrušení konfiskačních výměrů jim věci fakticky vráceny nebyly a o možnost domáhat se jich přišli kvůli změně politických poměrů po únoru 1948. 3. Své právo žalobci odvozovali od toho, že první vedlejší účastník je závětním dědicem původního žalobce Jeronýma Colloredo-Mannsfelda, nar. 1912, který byl adoptivním synem Josefa Colloredo-Mansfelda staršího. Stěžovatelka pak je dcerou Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda mladšího, který také byl adoptivním synem Josefa Colloredo-Mannsfelda staršího. (Ústavní soud respektuje, že ve větvi stěžovatelky se rodové jméno píše bez zdvojeného písmene "n" ve slově Mansfeld, zatímco ve větvi prvního vedlejšího účastníka se píše se zdvojeným "nn"). 4. V řízení nebylo sporné, že žalobci jsou osobami oprávněnými podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy osobami nastupujícími po původních vlastnících věcí. Oba jsou oprávněni po Josefu Colloredo-Mannsfeldovi starším a výlučně stěžovatelka je oprávněna i po Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladším. V průběhu řízení se postupně staly podstatnými dvě otázky: kdy došlo k odnětí vlastnického práva k žalovaným věcem, a zda je možné určit, kterému z Colloredo-Mansfeldů patřil který majetek (zejména ve vztahu ke zrušení a vypořádání Colloredo-Mansfeldského fideikomisu v roce 1925 a předchozí inventuře fideikomisiálního majetku a jeho separaci od alodiálního majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda, nar. 1813). 5. Okresní soud v Pardubicích o žalobě rozhodl postupně třemi částečnými rozsudky, které se vztahovaly k různým skupinám věcí. 6. Nynější věc se týká části řízení, o níž rozhodl okresní soud rozsudkem č. j. 5 C 147/92-1123 ze dne 27. října 2006. Okresní soud uložil druhému vedlejšímu účastníkovi uzavřít dohodu o vydání slavnostního kočáru Landauer, konkrétních 38 obrazů, 15 lustrů, 223 zbrojních předmětů a šesti sad loveckých trofejí do podílového spoluvlastnictví žalobců. Dále uložil druhému vedlejšímu účastníkovi uzavřít dohodu se stěžovatelkou o vydání konkrétních 4 lustrů a 155 předmětů převážně jídelního vybavení a příborů. Vyšel přitom z toho, že původním vlastníkem předmětů vydávaných do spoluvlastnictví žalobců byl Josef Colloredo-Mannsfeld starší, jeho vlastnictví stát z výše uvedených důvodů uznal ještě v roce 1947 a tyto předměty převzal bez právního důvodu až po 25. únoru 1948. U předmětů vydávaných výlučně stěžovatelce soud dospěl k závěru, že jejich původním vlastníkem byl Dr. Josef Colloredo-Mansfeld mladší, neboť tyto předměty byly jmenovitě uvedeny v protokolu z roku 1896 o revizi o částech zařízení, obrazů, rodinných portrétů a jiných movitostech náležejících jako příslušenství ke zrušenému reálnému svěřenectví Opočno. Právo k těmto věcem Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi mladšímu vzniklo podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť tyto věci mu byly neprávem konfiskovány v průběhu nacistické okupace, a jeho nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody. 7. Toto rozhodnutí změnil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 18 Co 148/2007-1227 ze dne 18. října 2007 tak, že zamítl žalobu žalobců. 8. Ve vztahu k samostatnému nároku stěžovatelky na věci původně vlastněné Dr. Josefem Colloredo-Mansfeldem mladším krajský soud dovodil, že by původní vlastník měl sice nárok na vrácení věcí podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., k obnovení jeho vlastnictví by však muselo dojít kladným rozhodnutím příslušného orgánu. K takovému rozhodnutí však Dr. Josef Colloredo-Mansfeld návrh před rokem 1948 nepodal. Protože ke ztrátě vlastnictví došlo ještě před 25. únorem 1948, není možné vydat věci stěžovatelce podle § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Za toho stavu by bylo možné je stěžovatelce vydat jen podle § 3 odst. 2 téhož zákona, který však vyžaduje, aby Dr. Josef Colloredo-Mansfeld mladší pozbyl věci v době nacistické okupace z důvodu rasové perzekuce. To v řízení prokázáno nebylo, neboť jeho perzekuce měla spíše národnostní či politickou povahu. 9. Ve vztahu ke společnému nároku stěžovatelů na věci původně vlastněné Josefem Colloredo-Mannsfeldem starším krajský soud dovodil, že sice došlo k obnovení jeho vlastnického práva, ale stát již v roce 1947 neumožnil Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu s těmito věcmi nakládat. Převzal je tedy bez právního důvodu ještě před rozhodným datem 25. února 1948. Tento závěr soud dovodil mimo jiné i z dopisu národního správce Colloredo-Mansfeldského velkostatku ze dne 24. června 1947, z něhož podle krajského soudu plyne, že národní správce neumožnil Josefu Colloredo-Mannsfeldovi staršímu přístup do zámku, přestože věděl, že jeho vlastnické právo bylo obnoveno. Movitý majetek tak sledoval právní osud samotného zámku, který byl rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. dubna 1947 prohlášen za národní kulturní památku a předán do správy a užívání národní kulturní komise včetně movitých věcí nacházejících se na zámku. 10. Následné dovolání žalobců zamítl Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 ze dne 2. listopadu 2009. Uvedl, že rozhodnutí okresního i krajského soudu vychází z toho, že movitý majetek nacházející se na zámku byl prohlášen za státní kulturní památku rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 33.219/47-IX A 3 ze dne 30. dubna 1947 a odevzdán do správy a užívání národní kulturní komise. Za toho stavu se krajský soud neodchýlil nedůvodně (např. bez změny skutkových zjištění) od právních závěrů dovolacího soudu v obdobném právním vztahu, případně, že by ve svém rozhodnutí vycházel z něčeho, co ve spisu není vůbec obsaženo. 11. Stěžovatelčina ústavní stížnost proti rozsudkům krajského soudu a Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 1234/09 ze dne 3. února 2012. Ústavní stížnost prvního vedlejšího účastníka proti stejným rozhodnutím byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 1211/09 ze dne 11. srpna 2010. 12. V návaznosti na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Colloredo Mannsfeld proti České republice ze dne 15. prosince 2016 (stížnosti č. 15275/11 a 76058/12) a Colloredo Mansfeldová proti České republice ze dne 11. ledna 2018 (stížnost č. 51896/12) žalobci podali návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud usneseními č. j. Pl. ÚS 25/17-49 ze dne 3. ledna 2018 a č. j. Pl. ÚS 25/17-76 ze dne 23. října 2018 zrušil předcházející usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavních stížností. 13. V obnoveném řízení rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/17 ze dne 23. června 2020 (N 131/100 SbNU 426) mimo jiné o rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 a rozsudku krajského soudu č. j. 18 Co 148/2007-1227. Věc se tak vrátila znovu ke krajskému soudu. 14. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II, III, IV b), V, VI a VII b) (výrok I), ve výrocích IV a) a VII a) rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelčina žaloba se zamítá. Krajský soud vyšel z toho, že rozsudek okresního soudu je věcně správný ohledně nároků žalobců po Josefu Coll