III.ÚS 2285/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2285/22 ze dne 3. 1. 2023 N 2/116 SbNU 16 Právo na zákonného soudce při rozhodování o přípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Galiny Sažinové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2022 č. j. 26 Cdo 781/2022-169, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Ing. Jiřího Tanzera, zastoupeného Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2022 č. j. 26 Cdo 781/2022-169 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. III. Vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění I. Průběh řízení před Ústavním soudem a rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zaručená čl. 6 odst. 1, čl. 8, 13 a 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 7. 2021 č. j. 5 C 156/2021-47 uložil stěžovatelce jako žalované vyklidit tam specifikované nemovitosti a tyto předat ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku žalobci (vedlejšímu účastníkovi). 3. K odvolání stěžovatelky jako žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 12. 2021 č. j. 19 Co 1208/2021-101 rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé potvrdil. 4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu stěžovatelka podala dovolání, v němž zejména namítala, že okresní a krajský soud nesprávně pojaly a vyhodnotily její návrhy na provedení dokazování, čímž porušily zásadu řádného a spravedlivého řízení, neboť dostatečně nevysvětlily, proč stěžovatelkou navrhované důkazy neprovedly. Stěžovatelka se přitom navrhovanými důkazy snažila podložit své tvrzení, že vedlejší účastník v daném řízení má falešnou identitu, neboť jde o osobu, která k podání žaloby proti stěžovatelce není aktivně legitimována, když prý jde o osobu, která je osobou rozdílnou od skutečného vlastníka uvedených nemovitých věcí. Identita vedlejšího účastníka je podle stěžovatelky zpochybněna tím, že na rozdíl od skutečného vlastníka se liší část jeho rodného čísla za lomítkem a rovněž na rozdíl od skutečného vlastníka není oprávněn používat akademický titul inženýr. Stěžovatelka spatřovala přípustnost svého dovolání konkrétně v řešení otázky, zda pro prokázání totožnosti (resp. k prokázání vlastnického práva k nemovitým věcem, které mají být vyklizeny) v rámci řízení postačuje pouze předložení listu vlastnictví vyhotoveného katastrálním úřadem za situace, kdy je identita vedlejšího účastníka zpochybněna. Soudy nižších stupňů tuto námitku "odbyly" pouhým tvrzením, že chyba v rodném čísle vedlejšího účastníka je způsobena chybou úředníka. Dále stěžovatelka v dovolání namítala, že oba soudy nižších stupňů nezohlednily, že stěžovatelka do výše zmiňovaných nemovitých věcí investovala finanční prostředky do té míry, že by se mohla stát jejich spoluvlastnicí. Rozhodnutím soudů nižších stupňů tak bylo porušeno též právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky nyní napadeným usnesením odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka prý totiž v dovolání nespecifikovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe; nespecifikovala rovněž otázku, která doposud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena nebo by měla být naopak vyřešena rozdílně. K přípustnosti dovolání přitom podle Nejvyššího soudu nepostačuje pouhé vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání - tedy aby dovolatel specifikoval, zda se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo zda odvolacím soudem řešená otázka doposud nebyla v praxi Nejvyššího soudu řešena nebo by měla být vyřešena jinak. Pokud tedy stěžovatelka v dovolání vymezila otázku, zda k prokázání vlastnického práva k nemovité věci postačuje v případě zpochybnění identity žalobce pouze výpis z katastru nemovitostí, pak k této otázce nikterak nespecifikovala právě podmínky přípustnosti. Namítala-li stěžovatelka, že jí nebylo umožněno prokázat podstatné skutečnosti, pak ve vztahu k této otázce sice vymezila, že se krajský soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, ale toto svoje východisko nepodepřela žádnou konkrétní judikaturou; nadto přezkum okolností, z nichž stěžovatelka dovozuje údajnou falešnou identitu žalobce jako vlastníka vyklizovaných nemovitých věcí, představuje otázku skutkovou, která podmínky přípustnosti dovolání ze zákona založit nemůže. Stejně tak přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit vady, proti nimž lze brojit žalobou pro zmatečnost, a konečně dovolání není ze zákona ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád") přípustné, jsou-li jím napadány výroky o náhradě nákladů řízení. 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka předně zopakovala svoji argumentaci uplatněnou již v řízení o dovolání, tedy že obecné soudy neprovedly jí navrhované důkazy k prokázání (ne)pravé identity žalobce (vedlejšího účastníka), jakož i důkazy směřující k prokázání investic stěžovatelky do nemovitých věcí, které jí bylo uloženo vyklidit. Kvůli tomuto pochybení tak došlo podle stěžovatelky k nesprávnému zjištění skutkového stavu, když navíc otázku způsobilosti subjektu být účastníkem řízení musí obecný soud řešit podle stěžovatelky ze zákona. Stěžovatelka zopakovala rovněž svoji otázku, zda k prokázání vlastnictví k nemovitým věcem, které mají být vyklizeny, postačuje výpis z listu vlastnictví vystavený katastrálním úřadem, byla-li identita žalobce zpochybněna. Stěžovatelka připomíná, že i odklon od judikatury Ústavního soudu představuje sám o sobě důvod schopný založit přípustnost dovolání. Nad rámec své dovolací argumentace pak stěžovatelka spatřuje neústavnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí též ve skutečnosti, že dovolání stěžovatelky (jak výslovně vyplývá ze samotného rozhodnutí Nejvyššího soudu - pozn. Ústavní soud) bylo pro údajnou absenci podmínek přípustnosti dovolání odmítnuto pouze příslušnou předsedkyní senátu Nejvyššího soudu, a nikoliv celým senátem Nejvyššího soudu. II. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení 7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že stěžovatelka ve svém dovolání zpochybňovala skutková zjištění obecných soudů, na čemž ale nemůže být vystavěn dovolací důvod, neboť dovolání lze podle zákona podat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nevykazovala žádný vzájemný nesoulad; lze tedy shrnout, že závěr Nejvyššího soudu, že dovolání nebylo přípustné, je zcela v souladu i se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). Nejvyšší soud proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout, popř. zamítnout. 8. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že její podstata spočívá ve stěžovatelkou tvrzeném nesprávném vyhodnocení důkazních prostředků a nesprávném posouzení otázky, zda pro doložení aktivní legitimace v řízení postačuje výpis z listu vlastnictví, jak je evidován v katastru nemovitostí, a to za situace, kdy je v řízení zpochybňována žalobcova identita. Podle vedlejšího účastníka se ale obecné soudy dostatečně vypořádaly se všemi důkazními prostředky i s argumentací stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje své námitky, které ovšem obecné soudy dostatečně vypořádaly. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník považuje ústavní s