III.ÚS 2301/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2301/24 ze dne 9. 9. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Anny B. a 2) Jana S. (jedná se o pseudonymy), zastoupených Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, se sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2024 č. j. 5 To 96/2024-364, kterým byli stěžovatelé odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a L. H., Krajského státního zastupitelství v Brně, Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, Janu B., Jiřího P. a Pavla P. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") v rozsahu, v jakém byli odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody, respektive na náhradu nemajetkové újmy, na řízení ve věcech občanskoprávních. Domnívají se, že těmito částmi výroku uvedeného rozsudku bylo porušeno právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které stěžovatelé specifikují jako právo na soudní ochranu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 3. 2024 č. j. 1 T 2/2024-331 uznal obžalovanou L. H. (v řízení o ústavní stížnosti první vedlejší účastnici řízení) vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), kterého se - zjednodušeně řečeno - dopustila tím, že v místě a v době v rozsudku okresního soudu specifikované řídila motorové vozidlo na pozemní komunikaci a dostatečně nesledovala situaci před vozidlem, protože se věnovala aktuálním potřebám svých nezletilých dětí sedících na zadních sedadlech motorového vozidla v autosedačkách, čímž ohrozila po přechodu pro chodce na horském jízdním kole přijíždějícího nezletilého poškozeného, který neměl v okamžiku jízdy na hlavě nasazenou cyklistickou přilbu. Takto došlo ke srážce vozidla obžalované a nezletilého poškozeného, který následujícího dne podlehl těžkým zraněním mozku způsobeným srážkou. Svým jednáním obžalovaná porušila zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích"), v rozporu s § 4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích se nechovala při řízení motorového vozidla ohleduplně a ukázněně tak, aby neohrožovala život a majetek svůj nebo druhých. Dále porušila § 5 odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, který ukládá řidiči povinnost plně se věnovat řízení vozidla. Nezletilý poškozený porušil jako řidič § 23 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, jelikož při vyjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci nedal přednost vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci. Dále porušil § 58 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť jako osoba mladší 18 let jedoucí na jízdním kole nepoužil ochrannou přilbu schváleného typu. Pokud by přilbu na hlavě měl, s velkou mírou pravděpodobnosti by tím bylo zabráněno smrtelnému následku jeho zranění. 3. Za uvedenou trestnou činnost byl první vedlejší účastnici řízení uložen trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu trvání 36 měsíců. Dále okresní soud uložil první vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky náhradu škody ve výši 101 447,40 Kč, stěžovatelům jako rodičům náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na pohřeb a náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách ve výši 908 100 Kč. Okresní soud rovněž rozhodl o nemajetkové újmě vůči tetě a bratrancům nezletilého poškozeného. Konečně všechny poškozené odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody nebo nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. K odvolání obžalované Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že při nezměněném popisu nehody shledal první vedlejší účastnici řízení vinnou usmrcením z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí uložil trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, s podmíněným odkladem na 18 měsíců. Dále jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců a ve vztahu ke všem poškozeným rozhodl nově o náhradě škody, respektive nemajetkové újmy. Stěžovatelům jako rodičům přiznal na náhradě škody částku 9 144,30 Kč a na náhradě nemajetkové újmy každému z nich částku 340 551 Kč. Se zbytkem jejich nároku na náhradu škody, respektive nemajetkové újmy, je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud podle krajského soudu vyvodil na základě provedených důkazů částečně nesprávný skutkový stav věci (zejména co se týká otázky spoluzavinění nezletilého poškozeného), jemuž pak odpovídají i nesprávné právní závěry, včetně nesprávně použité právní kvalifikace jednání obžalované. Vadné v tomto ohledu jsou i výroky o náhradě škody, respektive nemajetkové újmy, neboť mají svůj původ v nesprávném výroku o vině obžalované. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru o existenci podstatně většího zavinění na průběhu nehody ze strany nezletilého poškozeného. Ten porušil své povinnosti podle § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, jelikož se při jízdě na jízdním kole nechoval ohleduplně a ukázněně tak, aby svým jednáním neohrozil mimo jiné svůj život, přičemž při přejezdu po přechodu pro chodce zjevně nesledoval situaci v provozu. Dopustil se rovněž dalšího závažného porušení svých povinností, neboť při vjíždění na pozemní komunikaci nedal přednost v jízdě vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci a jako osoba mladší 18 let neměl při jízdě na kole na hlavě připevněnou přilbu. Při hodnocení průběhu nehody je tak podle krajského soudu nutné na nezletilého poškozeného pohlížet jako na cyklistu a nikoliv jako na chodce. Kromě výše uvedených ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích nezletilý poškozený rovněž porušil příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ukládající mu zejména povinnost chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku. Proto nelze u první vedlejší účastnice řízení shledávat podle krajského soudu naplnění zákonného znaku porušení důležité povinnosti uložené jí zákonem a její jednání je nutné (oproti obžalobě a napadenému rozsudku okresního soudu) právně kvalifikovat jako přečin usmrcení z nedbalosti. Výše uvedená změna výroku o vině se rovněž musela podle krajského soudu odrazit i v částečné změně výroku o uložených trestech, jakož i ve znění výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Tyto nároky (nejen ve vztahu ke stěžovatelům) je proto nutno podle krajského soudu snížit o 70 %. Při stanovení výše náhrady škody, respektive náhrady újmy, krajský soud vycházel z jím citované judikatury, kdy za základní orientační hodnotu pro výpočet náhrady škody, respektive újmy, považoval průměrnou hrubou měsíční nominální mzdu přepočtenou na počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, který předcházel smrti nezletilého poškozeného. Základní částka náhrady nemajetkové újmy podle krajského soudu činí dvacetinásobek uvedené průměrné hrubé měsíční nominální mzdy. Základní částku okresní soud v případě stěžovatelů zdvojnásobil. Okresní soud podle krajského soudu rozhodl nesprávně, stěžovatelům měla být přiznána náhrada ve výši třicetinásobku shora konstatované průměrné hrubé měsíční mzdy za rok 2021, tj. s 50% navýšením základní částky této náhrady. Takto stanovené základní odškodnění stěžovatelů je ovšem třeba s ohledem na zavinění nezletilého poškozeného snížit o 70 %. Tímto postupem tedy krajský soud přiznal stěžovatelům 50% navýšení základního odškodnění, tedy částku 1 135 170 Kč, kterou snížil o 70 %. Se zbytkem jejich nároků stěžovatele i ostatní poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé především v rámci stížnostní argumentace nesouhlasí s tím, aby se s ohledem na průběh nehody vycházelo ze spoluzavinění jejich syna v rozsahu nejméně 70 %. Takové určení rozsahu spoluzavinění stěžovatelé považují za svévolné