III.ÚS 2305/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2305/21 ze dne 29. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Seilera, advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, č. j. 25 Cdo 1205/2021 - 178, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021, č. j. 54 Co 415/2020 - 147, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 9. 2020, č. j. 27 C 111/2019 - 103, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost stěžovatel rovněž spojil s návrhem, aby mu Ústavní soud přiznal náklady řízení v tomto řízení. 2. Věcným důvodem řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, bylo poškození domu vlastněného stěžovatelem, do kterého dne 27. 6. 2015 narazilo osobní vozidlo, které poté shořelo. Stěžovateli byla pojišťovnou v důsledku této pojistné události vyplacena částka 171 315 Kč. 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí dále vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 716 570 Kč s příslušenstvím, jelikož shledal promlčeným nárok stěžovatele (žalobce), uplatněný na pojistné plnění za škodu na jeho domě (566 570 Kč), poškozeném při dopravní nehodě vozidlem pojištěným podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb.") u žalované společnosti Allianz pojišťovna, a. s. Dále stěžovatel po žalované žádal odškodnění nemajetkové újmy, kterou v důsledku této škodné události údajně utrpěl (150 000 Kč). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k částečnému zpětvzetí žaloby ústavní stížností napadeným rozsudkem co do částky 616 570 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení v uvedeném rozsahu zastavil. Co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Věcně tak městský soud rozhodl o žalobě na zaplacení částky 90 000 Kč na náhradu škody na majetku stěžovatele a o zaplacení částky 10 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy způsobené rovněž stěžovateli, to vše za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Ztotožnil se přitom se závěrem obvodního soudu, že nárok stěžovatele na pojistné plnění je podle § 635 odst. 2 občanského zákoníku ("Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje."), ve spojení s § 629 odst. 1 občanského zákoníku ("Promlčecí lhůta trvá tři roky.") a ve spojení s § 626 občanského zákoníku ("U práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.") promlčen, aniž by posuzoval splnění předpokladů odpovědnosti žalované za oba uplatněné nároky [odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz)]. Stěžovatel totiž uplatnil u soudu právo na pojistné plnění až poté, co marně uplynula tříletá subjektivní promlčecí lhůta, v níž mohl uplatnit právo na náhradu škody proti škůdci samotnému (tedy řidiči vozidla). Tím se podle § 635 odst. 2 občanského zákoníku promlčelo též právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. 5. Následné řízení o dovolání vyvolané stěžovatelem směřující proti rozsudku obvodního soudu bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu pro nedostatek funkční příslušnosti zastaveno a dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku městského soudu bylo odmítnuto. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud zejména uvedl, že rozhodoval-li městský soud o žalobě sestávající ze dvou samostatných nároků, a to nároku na pojistné plnění za poškození domu v částce 90 000 Kč a nároku na pojistné plnění za nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč, pak posledně uvedený nárok nepřevyšuje limit stanovený § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), přičemž v dané věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o žalobě na zaplacení částky 10 000 Kč nepřípustné. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že účelem ustanovení § 635 odst. 2 občanského zákoníku je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Toto ustanovení má zabránit situacím, kdy by poškozený mohl vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je jeho nárok vůči škůdci již promlčen. Závazek z pojištění odpovědnosti má totiž akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Právo na pojistné plnění se proto může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta podle ustanovení § 626 občanského zákoníku, a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Městský soud se tak v právě hodnoceném případě při posouzení běhu promlčecí lhůty neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nadto městský soud nepokládal námitku promlčení vznesenou žalovanou za rozpornou s dobrými mravy a ani stěžovatel v dovolání podle Nejvyššího soudu neuvedl žádné argumenty, které by mohly vést k závěru o nesprávnosti tohoto právního posouzení. Proto také v tomto rozsahu bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné. 6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak uvádí Ústavní soud následující. 10. Předně Ústavní soud poznamenává, že ani podle jeho názoru v postupu žalované nelze shledat nic nemravného, co by nadto směřovalo ke zneužití práva. Žalovaná - což stěžovatel v ústavní stížnosti ani sám netvrdí - totiž nijak neovlivňovala okamžik, kdy se stěžovatel (sám advokát) rozhodl podat příslušnou žalobu. Pokud žalovaná jen využila nového výkladu právní úpravy obsažené v občanském zákoníku a vznesla námitku promlčení, nelze v této okolnosti shledávat nic nemravného. 11. Stěžovateli lze nicméně na druhou stranu přisvědčit v tom, že vý