III.ÚS 2324/25 – Ústavní soud

III.ÚS 2324/25 ze dne 20. 8. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Jiřího Švece a Ing. Anity Švecové, zastoupených Mgr. Liborem Valentou, advokátem, sídlem Pražákova 1024/66a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 693/2025-345 ze dne 21. května 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a právnické osoby O. jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelé se u Krajského soudu v Brně domáhali vyslovení neplatnosti usnesení přijatých mimo zasedání shromáždění vedlejšího účastníka. Shromáždění hlasovalo o návrhu tří usnesení. Podle navrhovaného usnesení č. 1 se měl v případě, že budou schválena usnesení č. 2 i 3, řídit výbor vedlejšího účastníka tím usnesením, které bylo přijato větším počtem hlasů (počítaných podle podílu na společných částech domu). Podle navrhovaného usnesení č. 2 měl být uložen pokyn výboru vedlejšího účastníka, aby uzavřel slib odškodnění v konkrétně formulovaném znění. Podle navrhovaného usnesení č. 3 měl být uložen pokyn výboru vedlejšího účastníka, aby uzavřel dodatek ke smlouvě o dílo. Potřebný počet hlasů se vyslovil pro usnesení č. 1 a 2, která tak byla přijata. Usnesení č. 3 přijato nebylo. 3. Stěžovatelé požadovali vyslovit neplatnost všech tří usnesení. V průběhu řízení vzali zpět návrh na vyslovení neplatnosti usnesení č. 3. Krajský soud rozsudkem č. j. 1 Cm 141/2020-101 ze dne 5. května 2022 zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení č. 1 a 2 (výrok I), zastavil řízení ohledně návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení č. 3 (výrok 2), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III) a uložil stěžovatelům zaplatit soudní poplatek ve výši 4 000 Kč (výrok IV). Zamítavý výrok ve věci samé krajský soud odůvodnil tím, že stěžovatelé o usneseních nehlasovali, a proto nebyli aktivně legitimováni požadovat vyslovení jejich neplatnosti. 4. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 5 Cmo 38/2023-145 ze dne 27. dubna 2023 potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku I (výrok I), nákladový výrok III změnil ohledně výše nákladů řízení (výrok II), výrok IV změnil tak, že stěžovatelům se povinnost platit doplatek soudního poplatku neukládá (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Vrchní soud souhlasil se závěrem krajského soudu o chybějící aktivní legitimaci stěžovatelů. 5. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 3168/2022-208 ze dne 21. února 2024 zrušil usnesení vrchního soudu ve výrocích I, II a IV a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovatelům, že stanovy vedlejšího účastníka obsahovaly ustanovení, podle něhož, pokud se někdo ve stanovené lhůtě nevyjádří k návrhu na přijetí usnesení mimo shromáždění, platí, že s navrhovaným usnesením nesouhlasí. Podle Nejvyššího soudu jsou za daných okolností výslovné hlasování proti návrhu i mlčení rovnocenné a i stěžovatelé jsou tak přehlasovanými vlastníky, jimž náleží aktivní legitimace v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti přijatého usnesení. 6. Vrchní soud usnesením č. j. 5 Cmo 38/2023-278 ze dne 18. dubna 2024 znovu rozhodl o odvolání stěžovatelů a potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku I v rozsahu, jímž byl zamítnut návrh na vyslovení neplatnosti usnesení č. 1 (výrok I), změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I ve zbývajícím rozsahu tak, že se na usnesení č. 2 hledí, jako by nebylo přijato, neboť o rozhodnutí shromáždění nejde (výrok II), změnil výrok o nákladech řízení před krajským soudem (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Vrchní soud dospěl k závěru, že usnesení č. 1, které mělo reagovat na situaci, že by byla přijata usnesení č. 2 i 3, nemělo žádný právní účinek, neboť usnesení č. 3 přijato nebylo. Nebyl proto dán důvod vyslovovat jeho nezákonnost či nulitu. Naproti tomu usnesení č. 2 bylo nulitní proto, že se týkalo opravy domu, o které již shromáždění dříve rozhodlo. Rozhodování o dalším postupu, včetně případného slibu odškodnění, tak již bylo v působnosti výboru, a nikoliv shromáždění. 7. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 1900/2024-320 ze dne 9. října 2024 zrušil usnesení vrchního soudu ve výrocích II, III a IV a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přisvědčil vedlejšímu účastníkovi, že ze zákona ani ze stanov neplynulo, že by v dané věci musel rozhodovat výbor a shromáždění by si nemohlo tuto věc vyhradit a rozhodnout o ní. Shromáždění přitom nemuselo přijímat nejprve samostatné usnesení, jímž by si působnost vyhradilo. 8. Vrchní soud usnesením č. j. 5 Cmo 38/2023-357 ze dne 4. prosince 2024 znovu (již potřetí) rozhodl o odvolání stěžovatelů. Potvrdil rozsudek krajského soudu ve zbývající části výroku I, zamítající návrh na vyslovení neplatnosti usnesení č. 2, a ve výroku III (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (výrok II). Podle vrchního soudu nemohlo být usnesení č. 2 neplatné či nulitní, neboť šlo pouze o pokyn výboru učinit určité právní jednání a až toto samo právní jednání by mohlo být neplatné. Vrchní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů, že slib odškodnění je ve skutečnosti převzetím závazku třetí osoby, jež zákon společenstvím vlastníků jednotek zakazuje. 9. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Ohledně první otázky předložené v dovolání stěžovatelé řádně nevymezili důvod přípustnosti dovolání, a proto bylo dovolání v tomto rozsahu vadné. Ohledně druhé otázky dovolatelé řádně nevymezili dovolací důvod, proto i v tomto rozsahu bylo dovolání vadné. Třetí otázka stěžovatelů se týkala usnesení č. 1, o němž vrchní soud dovoláním napadeným usnesením nerozhodoval, proto dovolání nemohlo být přípustné pro řešení této otázky, neboť na ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. 10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají Nejvyššímu soudu, že jejich dovolání odmítl, ač řádně a srozumitelně vymezili otázky dosud judikaturně neřešené, na nichž závisí výsledek řízení, a zároveň jasně uplatnili způsobilý dovolací důvod. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelé dostatečně nevyložili relevanci odkazu na usnesení sp. zn. 26 Cdo 1857/2023, je podle stěžovatelů v příkrém rozporu s obsahem dovolání, neboť stěžovatelé jasně popsali rozpor mezi rozhodnutím vrchního soudu a právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem. 11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 12. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů zčásti pro vady a zčásti proto, že rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo na řešení právní otázky předestřené v dovolání. Ústavní soud může hodnotit posouzení přípustnosti dovolání pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelům právo na přístup k soudu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal s předestřenou argumentací [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20]. 13. Ústavní soud ve své judikatuře také vymezil pět "kroků" pro první fázi přezkumu dovolání Nejvyšším soudem (například nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. srpna 2023, bod 16), a to: 1) označení rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje, 2) vymezení rozsahu, v kterém tato rozhodnutí dovolatel napadá (tj. které výroky či jejich části), 3) vymezení dovolacího důvodu, tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu. Dále 4) uvedení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, následuje zhodnocení, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a jak konkrétně je naplněn. Jedná-li se o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval. A konečně 5) dovolací návrh. Krok třetí a čtvrtý jsou řazeny v souladu se zněním § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, který (nelogicky) předřazuje důvod dovolání před přípustnost dovolání. Fakticky se nejprve posuzuje přípust