III.ÚS 2330/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2330/25 ze dne 23. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele S. B. B. R. B. F., st. přísl. Tuniská republika, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem. LL.M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2025 č. j. 11 Tvo 10/2025-937, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel (dále též vyžádaný) se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Předmětem řízení před Ústavním soudem je nepřijetí peněžité záruky jako náhrady předběžné vazby stěžovatele. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze vede pod sp. zn. Nt 408/2023 řízení, v němž se rozhodovalo o přípustnosti vydání stěžovatele do Tuniské republiky. Usnesením ze dne 23. 1. 2024 č. j. Nt 408/2023-586 městský soud rozhodl, že podle 95 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. m. j. s.") a čl. 31 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Tuniskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, o uznání a výkonu justičních rozhodnutí a o vydávání, s Dodatkovým protokolem, vyhlášené pod č. 40/1981 Sb., je přípustné vydání stěžovatele do Tuniské republiky k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, uloženého vyžádanému rozsudkem Soudu první instance v Tunisu ze dne 18. 5. 2021, č. 44249, za skutek popsaný ve výroku usnesení (založení gangu a drogová trestná činnost). O přípustnosti vydání bylo rozhodnuto za současného přijetí ujištění a záruk uvedených v žádosti Ministerstva spravedlnosti Tuniské republiky ze dne 16. 5. 2023 č. j. 2 n 1/03/2023, a za současného přijetí záruk uvedených v dopise Ministerstva spravedlnosti Tuniské republiky ze dne 2. 11. 2023 č. 557-34-03-2023. Stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení městského soudu, kterou soud neústavně vyhodnotil jako blanketní, byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze - následně ve věci zasáhl Ústavní soud nálezem ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1287/24. Vrchní soud proto rozhodoval znovu a zohlednil stěžovatelovo odůvodnění stížnosti. 3. Ještě předtím (v návaznosti na nález Ústavního soudu) však požádal stěžovatel o propuštění z předběžné vazby, kam byl vzat usnesením městského soudu ze dne 21. 4. 2023 č. j. Nt 408/2023-85 (které prošlo přezkumem vrchního i Nejvyššího soudu). Usnesením městského soudu ze dne 31. 12. 2024 č. j. Nt 408/2023-832 poté nebyla přijata nabídka peněžité záruky ve výši 125 000 Kč, jako náhrady předběžné vazby vyžádaného. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 1. 2025. Stěžovatel se podáním ze dne 7. 3. 2025 obrátil na Vrchní soud v Praze, aby v souvislosti s vydáním citovaného nálezu požádal o propuštění z předběžné vazby a nabídl jako náhradu předběžné vazby peněžitou záruku. 4. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2025 č. j. 14 To 33/2024-908, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2025 č. j. 14 To 33/2024-913, rozhodl, že podle § 94 odst. 2 z. m. j. s. a § 73a odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je přípustné přijetí peněžité záruky jako náhrady předběžné vazby stěžovatele, kterou složí jeho bratr. Výše peněžité záruky byla určena na 500 000 Kč a termín složení do 14 dnů od právní moci usnesení. Podle vrchního soudu trvaly důvody předběžné vazby. Nadále trval stav, kdy vyžádaný nemá na území České republiky žádné zázemí, kterým by byla vyvrácena či oslabena obava z jeho útěku. Za útěk ve smyslu § 94 odst. 1 z. m. j. s. je nutno považovat i jednání, kdy osoba, o jejíž vydání jde, opustí v průběhu předběžného šetření území České republiky, případně se jinak stane nedostupnou v důsledku toho, že její místo pobytu není známo. To má totiž za následek ukončení předběžného šetření ve smyslu § 92 odst. 7 písm. f) z. m. j. s., aniž by bylo dosaženo účelu vydávacího řízení. Tuto obavu shledal vrchní soud v případě stěžovatele i nadále zcela důvodnou. Stěžovatel byl žádán k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody na doživotí. Se svým vydáním do Tuniské republiky nesouhlasí. Reálně hrozilo, že by v případě propuštění z předběžné vazby, v obavě před vydáním k výkonu trestu odnětí svobody na doživotí, opustil území České republiky a tím vydávací řízení zmařil. Důvod předběžné vazby stěžovatele tedy trval. Co se ale týče peněžité záruky, vrchní soud uvedl, že by peněžitou záruku složil bratr vyžádaného, kterého soud vyslechl. Vyžádaný, který byl též poučen o podmínkách připadnutí peněžité záruky státu, deklaroval souhlas s tím, aby peněžitá záruka jako náhrada předběžné vazby byla jeho bratrem složena. Řízení o přípustnosti vydání v době rozhodování vrchního soudu nadále probíhalo. Nadále také trval stav, kdy stěžovatel neměl na území České republiky žádné zázemí, kterým by byla vyvrácena či oslabena obava z jeho útěku. Vrchní soud ale nemohl odhlédnout od značné doby trvání předběžné vazby ani od příslibu ubytování stěžovatele na území České republiky (body 9 a 10 usnesení vrchního soudu). S ohledem na další předpokládané a nevyhnutelné průtahy (způsobenými řízením o mezinárodní ochraně, dožádáním apod.) dospěl vrchní soud k názoru, že předběžná vazba vyžádaného by mohla být nahrazena peněžitou zárukou, která by byla složena blízkým příbuzným. Opravným usnesením poté vrchní soud nahradil nesprávně uvedenou spisovou značku. 5. Nejvyšší soud ke stížnosti státní zástupkyně v záhlaví uvedeným usnesením zrušil rozhodnutí vrchního soudu a nově rozhodl tak, že se podle § 94 odst. 2 z. m. j. s. a podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nepřijímá nabídka peněžité záruky ve výši 500 000 Kč jako náhrada předběžné vazby učiněná stěžovatelovým bratrem. Nejvyšší soud předně konstatoval, že neshledal žádné průtahy v řízení nižších soudů. Konkrétní dobu trvání předběžné vazby stěžovatele není možné považovat za nepřiměřeně dlouhou, a to především s ohledem na složitou procesní situaci. Nejvyšší soud se po prostudování spisového materiálu se závěry vrchního soudu (co do možností nahrazení předběžné vazby) neztotožnil, protože vzhledem k okolnostem případu i závažnosti skutečností odůvodňujících předběžnou vazbu nebyly dány důvody k rozhodnutí o přípustnosti přijetí peněžité záruky. Z odůvodnění usnesení vrchního soudu je patrné, že vrchní soud shledal obavu z útěku v případě vyžádaného i nadále za zcela důvodnou a uzavřel, že důvod předběžné vazby nadále trvá. Ve shodě se státní zástupkyní však Nejvyšší soud shledal, že účelu předběžné vazby v případě stěžovatele nelze dosáhnout přijetím peněžité záruky, a to ani za současného přijetí slibu vyžádaného a případného uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí ve smyslu § 73a odst. 3 trestního řádu. Uvedená opatření totiž nejsou dostatečně účinná k tomu, aby zabránila vyžádanému opustit v průběhu předběžného šetření území České republiky, nebo zajistila, aby poskytoval potřebnou součinnost (byť vyžádaný tvrdí opak). Opatření nejsou způsobilá zabránit zmaření účelu extradičního řízení. Stěžovatel byl v Tuniské republice odsouzen za závažnou drogovou trestnou činnost k doživotnímu trestu odnětí svobody (tedy k jedné z nejpřísnějších trestních sankcí vůbec), spáchání trestné činnosti popírá, s vydáním vyjadřuje nesouhlas, nemá na území České republiky ani v současné době vytvořeny žádné pevnější vazby. Česká republika, kde byl zadržen, je pro něj pouhou tranzitní zemí, je osobou zvyklou cestovat do zahraničí, disponuje silným zázemím zejména ve Švédsku. Je tedy zřejmé, že za daného stavu nelze, a to s přihlédnutím k osobě vyžádaného, jakož i povaze projednávaného případu, dosáhnout účelu předběžné vazby přijetím peněžité záruky ve výši 500 000 Kč, a to ani ve spojení s jinými opatřeními. Výše stanovené peněžité záruky se s ohledem na konkrétní okolnosti jeví jako nedostatečná k nahrazení předběžné vazby a zajištění účelu extradičního řízení [srov. § 73a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Z výslechu bratra stěžovatele ve věku 19 let navíc vyplynulo, že tento je v podstatě nemajetný a v současné době není s vyžádaným v blízkém kontaktu. Podle Nejvyššího soudu jsou také přítomny pochybnosti o tom, jakou část stanovené peněžité záruky by blízký stěžovatele hradil ze svých prostředků a zda by hrozba případného rozhodnutí o připadnutí peněži