III.ÚS 2422/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2422/25 ze dne 30. 10. 2025 Promlčení nároků pozůstalých při úmrtí blízké osoby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. T., zastoupené JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou, sídlem Malomlýnská 177, Budyně nad Ohří, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1465/2024-484 ze dne 29. května 2025, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 187/2023-465 ze dne 18. ledna 2024 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 C 294/2019-434 ze dne 17. července 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Krajská zdravotní, a. s., sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem, sídlem Jiráskova 413, Litvínov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1465/2024-484 ze dne 29. května 2025 a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 187/2023-465 ze dne 18. ledna 2024 v rozsahu, který se týkal stěžovatelkou tvrzených porušení povinností vedlejší účastnice v letech 2012 a 2013, bylo porušeno právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1465/2024-484 ze dne 29. května 2025 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 187/2023-465 ze dne 18. ledna 2024 v rozsahu, který se týkal stěžovatelkou tvrzených porušení povinností vedlejší účastnice v letech 2012 a 2013, a ve výrocích o nákladech řízení, se proto ruší. III. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá otázkou promlčení práva na náhradu újmy vzniklé v souvislosti s úmrtím manžela stěžovatelky v režimu předchozího občanského zákoníku, tedy zákona č. 40/1964 Sb. II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 3. Manžel stěžovatelky zemřel 30. července 2016 ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice. Stěžovatelka se domnívá, že její manžel zemřel v důsledku dlouhodobého a opakovaného porušování povinností vedlejší účastnice při poskytování zdravotní péče v období od 24. dubna 2012 do 30. července 2016. Po vedlejší účastnici jako žalované se proto žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem domáhala náhrady nemajetkové újmy za duševní útrapy, které v souvislosti s úmrtím manžela utrpěla. Požadovala, aby soud vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit jí 1 200 000 Kč s příslušenstvím. V řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalované Generali Česká pojišťovna, a. s. (pojišťovna). 4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I), uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v konkrétní výši (výrok II) a rozhodl, že stěžovatelka a pojišťovna nemají vzájemné právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Právní poměry účastníků posuzoval v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť ke škodní události (úmrtí manžela) došlo 30. července 2016. Námitku promlčení uplatněného práva, kterou vznesla vedlejší účastnice, shledal nedůvodnou. Tříletá promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. v době podání žaloby ještě neuplynula. Proto se dále zabýval splněním předpokladů pro vznik odpovědnosti za tvrzenou újmu a uzavřel, že postup vedlejší účastnice nebyl shledán v rozporu s § 45 odst. 1, § 49 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ani v rozporu s čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice neposkytovala manželovi stěžovatelky zdravotní službu na náležité odborné úrovni v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy účinnými k datu poskytované péče, a nebyl tak naplněn předpoklad pro odpovědnosti vedlejší účastnice spočívající v protiprávním jednání. 5. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil až na výši nákladů, které měla stěžovatelka nahradit vedlejší účastnici, tu změnil (výrok I). Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici (výrok II) a pojišťovně (výrok III). Na rozdíl od okresního soudu byl názoru, že tvrzená pochybení vedlejší účastnice je třeba posuzovat jako oddělené zásahy. Na pochybení, k nimž mělo dojít před 1. lednem 2014, aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a na pochybení pozdější zákon č. 89/2012 Sb. Dvouletá subjektivní promlčecí doba (lhůta) podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ohledně pochybení, k nimž mělo dojít v letech 2012 a 2013, uplynula 30. července 2018, a tvrzená práva stěžovatelky z nich vyplývající tedy shledal promlčená. Ohledně tvrzených zásahů z let 2014 až 2016 měl krajský soud závěry okresního soudu o absenci protiprávnosti jednání vedlejší účastnice za věcně správné. 6. Výrok I rozsudku krajského soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku okresního soudu o věci samé, napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Poukázal na to, že dovolací námitky se upínají výhradně k závěru krajského soudu o promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy plynoucí z tvrzených porušení povinností vedlejší účastnice, k nimž mělo dojít v letech 2012 a 2013. Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním zůstala nedotčena ta část rozhodnutí krajského soudu, která se týkala porušení povinností z let 2014 a 2016, u nichž krajský soud (ve shodě s okresním soudem) dovodil, že jednání vedlejší účastnice nelze považovat za protiprávní. Nejvyšší soud tak nemohl tuto část rozsudku přezkoumat. Ohledně části rozhodnutí krajského soudu, která se týkala porušení povinností z let 2012 a 2013 a závěru krajského soudu o promlčení práva, Nejvyšší soud aproboval jako souladný se svou judikaturou názor krajského soudu, že při porušení povinnosti před účinností zákona č. 89/2012 Sb. se promlčení posuzuje s ohledem na § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení otázky počátku a délky promlčecí doby (lhůty) je souladné s judikaturním závěrem vyjádřeným v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 3384/2015 ze dne 24. září 2015, či sp. zn. 25 Cdo 3433/2022 ze dne 29. února 2024. Pro aplikaci § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. nebyly splněny předpoklady. III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka se shoduje s názorem okresního soudu, že délku promlčecí lhůty je i ohledně práv týkajících se období let 2012 až 2013 nutno posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. a že námitka promlčení je proto nedůvodná. To platí i pro případ, že by byl správný závěr krajského soudu, že je nutné posuzovat jednotlivá pochybení vedlejší účastnice samostatně. Stěžovatelka totiž uplatňuje nárok na odčinění duševních útrap při usmrcení manžela podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., nikoli nárok na náhradu škody na zdraví ve smyslu § 420 a 444 zákona č. 40/1964 Sb. Jde-li o věc samou, stěžovatelka namítá, že okresní soud vycházel při rozhodování z neúplné zdravotní dokumentace, a návrh stěžovatelky na provedení důkazu, jímž by byla zdravotní dokumentace doplněna, odmítl. To platí i pro návrh stěžovatelky, aby soud provedl důkaz celým trestním spisem. Okresní soud sám určil, co je z tohoto spisu důležité, jen tu část nechal okopírovat, a spis vrátil, aniž by do něj mohla stěžovatelka nahlédnout. Stěžovatelka také namítá, že okresní soud nekriticky převzal závěry znaleckého posudku znalce doc. Svobody, vypracovaného pro účely jiného řízení. Stěžovatelka tak neměla možnost klást znalci otázky. Uvádí důvody, pro které se závěrem znalce nesouhlasí. IV. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky 8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, vedlejší účastnici a pojišťovně. 9. Nejvyšší soud uvedl, že byl vázán stěžovatelkou vymezeným dovolacím důvodem (otázkou aplikace § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.) a nikoli nepředestřenou otázkou, zda délka promlčecí doby má být posuzována podle § 106 odst. 1 nebo podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popřípadě jako nedůvodnou zamítl. 10. Krajský soud ohledně oddělenosti žalovaných zásahů odkazuje na body 42 až 43 napadeného rozsudku, jde-li o námitky směřující proti skutkovým zjištěním, odkazuje na body 63 až 65 rozsudku. K promlčení uplatněného nároku vztahujícímu se k pochybením vedlejší účastnice, k n