III.ÚS 2430/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2430/18 ze dne 30. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace UNIPRO SERVIS, spol. s r. o., sídlem Na Vyhlídce 364, Třebotov, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 22 Cdo 741/2018-210 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2017 č. j. 19 Co 69/2017-168, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Lukáše Hanáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí tvrdíc, že jimi došlo k porušení práva na ochranu jejího vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal nahrazení stěžovatelčina projevu vůle k uzavření kupní smlouvy z důvodu porušení jeho předkupního práva plynoucího ze spoluvlastnického vztahu k nebytové jednotce - garáži č. X1, situované v bytovém domě č. p. X2 na pozemku parc. č. X3 v katastrálním území Bohunice. Stěžovatelka na základě kupní smlouvy ze dne 2. 3. 2012 nabyla s právními účinky ke dni 5. 3. 2012 spoluvlastnický podíl k předmětné jednotce ve výši ideální 1/29 (s akcesorickými podíly na společných částech domu a na pozemku parc. č. X3). Vedlejší účastník stěžovatelku vyzval, aby mu nabytý podíl na jednotce prodala s tím, že prodávající společnost porušila jeho zákonné předkupní právo. Městský soud rozsudkem ze dne 27. 7. 2016 č. j. 46 C 54/2015-68 (v následných rozhodnutích obecných soudů označeném jako č. j. 46 C 54/2015-133), žalobu zamítl s odůvodněním, že předkupní právo náležející vedlejšímu účastníkovi jako spoluvlastníkovi podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ 1964"), bylo porušeno a podle § 603 odst. 3 OZ 1964 mu tak vzniklo právo, aby mu žalovaná nabídla spoluvlastnické podíly ke koupi, avšak s ohledem na to, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ 2012"), který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2014, v § 3062 stanoví, že předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 OZ 1964 zanikne (s výjimkou spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu) uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti zákona, to znamená k 1. 1. 2015, tudíž předkupní právo vedlejšího účastníka zaniklo dne 1. 1. 2015. 3. Proti rozsudku městského soudu podal vedlejší účastník (nikoliv "žalobkyně", jak uvedl Nejvyšší soud v narativní části napadeného rozsudku) odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 č. j. 19 Co 69/2017-168 rozsudek městského soudu změnil tak, že žalobě vyhověl, neboť se zásadně neztotožnil s jeho závěry. Podle krajského soudu § 3062 OZ 2012 neříká nic jiného než to, že předkupní právo (s tam uvedenou výjimkou) již od 1. 1. 2015 nemůže vzniknout; to však nemá vliv na trvání nároku spoluvlastníka z porušení předkupního práva, upraveného v § 140 a § 602 a násl. OZ 1964. Nárok z porušení předkupního práva vedlejšího účastníka v době jeho uplatnění trval a krajský soud neshledal, že byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy podle § 2 odst. 3 OZ 2012. Podle krajského soudu vedlejší účastník neučinil před zahájením řízení ani v jeho průběhu žádné nemorální kroky, zdůraznil, že měl zájem pořídit si další parkovací místo pro svou přítelkyni a nelze mu vytýkat, že se dříve nezajímal, zda je takové místo k prodeji; připomenul, že bylo povinností developera, který měl znát svou zákonnou povinnost nabídnout spoluvlastnický podíl ke koupi spoluvlastníkům, tuto povinnost ovšem nesplnil. V konečném důsledku nese následky postupu developera stěžovatelka; z povahy předkupního práva sice vyplývá, že ona vzniklý stav nezavinila, ovšem mohla okolnosti týkající se předkupního práva zjišťovat a případně smlouvu neuzavírat. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které považovala za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. ("o. s. ř."), a to k vyřešení otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené, zda po zániku předkupního práva podle § 3062 OZ 2012 k 1. 1. 2015 trvá právo spoluvlastníka, jehož předkupní právo bylo v době účinnosti OZ 1964 porušeno. Stěžovatelka dovozovala, že nárok z porušení předkupního práva (§140 a § 603 odst. 3 OZ 1964) byl akcesorický a nemohl samostatně existovat po zániku předkupního práva. To znamená, že předkupní právo vedlejšího účastníka vůči ní zaniklo dne 1. 1. 2015 a současně zanikl i nárok z porušení tohoto práva; proto nebylo možno žalobě vyhovět. Stěžovatelka dále tvrdila, že při řešení otázky, zda uplatnění nároku z porušení předkupního práva vedlejším účastníkem nebylo v rozporu s dobrými mravy, se krajský soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 22 Cdo 64/2007). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a uzavřel, že dovolání není důvodné, proto ho rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 741/2018-210 zamítl. V odůvodnění se podrobně věnoval problematice uplatnění nároků z porušení předkupního práva po 1. 1. 2015, došlo-li k jeho porušení ještě za účinnosti OZ 1964, a k tvrzenému rozporu rozsudku krajského soudu s konkretizovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Po rozboru příslušné právní úpravy uzavřel, že dnem 1. 1. 2015, kdy zanikl institut zákonného předkupního práva spoluvlastníků, nezanikly nároky z porušení předkupního práva, ke kterému došlo před 1. 1. 2014, a to ani, když ještě nebyly uplatněny; tyto nároky se řídí režimem OZ 1964. K druhé otázce konstatoval, že v dané věci nevyšlo najevo ani nebylo prokázáno (a důkazní břemeno bylo na stěžovatelce), že by jednání vedlejšího účastníka bylo šikanózní, protože naopak uvedl legitimní cíl; nedostatkem skutkových zjištění o šikanózním úmyslu spoluvlastníka se tato věc liší od rozhodnutí, na které stěžovatelka odkazuje, ve kterých závěr o šikanózní povaze uplatnění předkupního práva vycházel ze skutkových zjištění o tom, že nešlo o realizaci hospodářských zájmů, ale jen o jakousi odplatu v souvislosti s jinými spory; nejde tedy o obdobné případy a napadený rozsudek krajského soudu není s uvedenými judikáty v rozporu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka vyjadřuje názor, že pro posouzení věci je rozhodující otázka, zda převažuje právní zájem na ochraně vlastnického práva k podílu u stěžovatelky nebo zájem na nabytí tohoto vlastnického práva vedlejším účastníkem, a to s přihlédnutím k tomu, který z nich jednal v dobré víře a v souladu s dobrými mravy. Stěžovatelka činí nesporným, že původní vlastnice v zákonem stanovené lhůtě spoluvlastnický podíl písemně nenabídla vedlejšímu účastníkovi, má však za to, že nárok vedlejšího účastníka je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, resp. jde o zjevné zneužití práva, kterému nelze přiznat právní ochranu. K tomu konkretizuje, že předmětem podnikání původní vlastnice bytového domu je developerská činnost, a že realizace předkupního práva by pro ni znamenala neúměrnou administrativní a právní zátěž, přičemž tyto (příp. další) okolnosti je třeba zohlednit při posouzení, zda vedlejší účastník nárok z porušení předkupního práva uplatnil v souladu s dobrými mravy. Zastává názor, že účelem zákonného předkupního práva spoluvlastníka je ochrana jeho zájmu na ovlivnění toho, která osoba bude dalším spoluvlastníkem společné věci a též sjednocení vlastnictví. Má za to, že v případě nebytové jednotky - garáže, tento zájem není dán, neboť spoluvlastníci garáže nemají žádný rozumný a vážný zájem na tom, jaká osoba zde bude parkovat a nemají ani zájem na sjednocení vlastnictví, tj. vlastnění všech parkovacích stání. Připomíná, že vedlejší účastník měl řadu možností koupit od původní vlastnice více podílů na garáži, tuto možnost však nevyužil; za motiv uplatnění předkupního práva považuje budoucí spekulaci se spoluvlastnickým podílem, a dodává, že případné porušení předkupního práva nijak nezavinila (v této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3653/17; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 6. Posléze stěžovatelka formuluje argumenty k údajnému porušení jejího práva na soudní ochranu, k němuž mělo dojít postupem obecných soudů při provádění důkazů o tom, zda nárok vedlejšího úč