III.ÚS 2431/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2431/20 ze dne 17. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti REMA AOS, a. s., sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2020 č. j. 9 As 159/2020-60 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2020 č. j. 11 A 79/2018-194, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice a 2) obchodní společnosti EKO-KOM, a. s., se sídlem Na Pankráci 1685/17, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 11, čl. 16, čl. 17, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 10a, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, jakož i její právo podle čl. 16 a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým se vedlejšímu účastníkovi 1) ukládá, aby vyloučil z nahlížení do spisu a pořizování kopií ze spisu vedeného pod sp. zn. 26528/ENV/16, 1389/720/16 skutečnosti tvořící obchodní tajemství stěžovatelky obsažené ve 4. konsolidované verzi a následných verzích projektu zajišťování sdruženého plnění povinností zpětného odběru a využití odpadu z obalů stěžovatelky. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka 1) podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), se stěžovatelka domáhala u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") určení, že zásah spočívající v nevyloučení dokumentů obsahujících dle názoru stěžovatelky obchodní tajemství ze spisu vedeného vedlejším účastníkem 1) ve věci autorizace stěžovatelky k zajišťování sdruženého plnění povinností zpětného odběru a využití odpadu z obalů je nezákonný, a dále přikázání vedlejšímu účastníkovi 1) vyloučit z nahlížení do uvedeného spisu skutečnosti požívající ochrany obchodního tajemství. Rozsudkem ze dne 16. 6. 2020 č. j. 11 A 79/2018-194 městský soud žalobu zamítl. 3. Městský soud stěžovatelkou napadený úkon vyhodnotil jako jednorázový, jehož důsledky však trvají, protože vedlejší účastník 2) se s obsahem dokumentů seznámil, a hrozí i jeho opakování, neboť již došlo k opakovanému nahlížení do spisu, s ohledem na to vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou ve vztahu k navrhovanému deklaratornímu výroku. Městský soud dále uvedl, že nešlo o utajovanou informaci podle § 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž o obchodní tajemství, na něž se nevztahuje ani zákonem uložená povinnost mlčenlivosti, neboť tuto zvláštní zákon [zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech)] ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), nestanoví. Městský soud proto uzavřel, že vedlejší účastník 1) postupoval v souladu se zákonem, pokud osobě zúčastněné na řízení [vedlejšímu účastníkovi 2)] umožnil nahlédnout do správního spisu, a to včetně částí označených stěžovatelkou za obchodní tajemství. 4. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl, neboť se ztotožnil se závěry městského soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že správní soudy při svém rozhodování nijak nezohlednily zákonnou povinnost vedlejšího účastníka 1) počínat si tak, aby jeho jednáním nedošlo k narušení hospodářské soutěže. Stěžovatelka nerozporuje, že je v obecné rovině třeba postupovat dle správního řádu, právní úprava v něm obsažená však nemůže nijak ovlivnit či snad derogovat povinnost všech správních orgánů jednat v souladu s § 19a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), resp. v souladu s primárním unijním právem. Dle unijního práva mají orgány členských států, včetně správních orgánů, povinnost neuplatňovat vnitrostátní právní předpisy, které jsou v rozporu s právem Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie ve své ustálené judikatuře dovodil, že je porušením unijního práva, pokud členské státy (resp. jejich orgány) posilují účinky jednání, které je v rozporu se soutěžním právem Evropské unie. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ve svých podáních detailně popsala, v čem shledává zneužití dominantního postavení vedlejšího účastníka 2), který brání jejímu vstupu na relevantní trh, a to mimo jiné právě i nahlížením do předmětného spisu, jehož prostřednictvím získává informace o budoucí strategii stěžovatelky, na níž reaguje úpravou své vlastní obchodní strategie. Stěžovatelka souhlasí se závěry správních soudů, že předmětem řízení nebylo možné zneužití získaných informací ani porušení práva podnikat a účastnit se férové hospodářské soutěže, předmětem řízení však bylo posouzení zákonnosti zásahu vedlejšího účastníka 1), tj. jeho souladu s objektivním právem, jehož součástí jsou i povinnosti orgánů veřejné moci plynoucí z práva hospodářské soutěže. Správní soudy však neakceptovaly rozsáhlou argumentaci stěžovatelky, aniž by se jí řádně zabývaly, a neodůvodnily, proč nebyl aplikován § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s.. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další]. 8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. 9. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že Nejvyšší s