III.ÚS 2450/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2450/09 ze dne 7. 6. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., právně zastoupeného Mgr. Jitkou Frejlachovou, advokátkou se sídlem U Malše 20, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 7 Tdo 499/2009, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2008 č. j. 23 To 714/2008-771, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2007 č. j. 6 T 211/2005-636, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž namítal porušení zákazu opakovaného trestání za tentýž čin (ne bis in idem) ve smyslu článku 40 odst. 5 Listiny a porušení zákazu retroaktivity přísnějšího zákona v trestním právu dle článku 40 odst. 6 Listiny. Dle názoru stěžovatele neposkytly obecné soudy ochranu jeho právům stanoveným způsobem ve smyslu článku 90 Ústavy České republiky. II. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2007 v bodě I uznán vinným pokračujícími trestnými činy poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."), zčásti dokonaného, zčásti ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Podle § 182 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. a § 37a tr. zák. byl stěžovateli uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 4 měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 37a tr. zák. byl současně zrušen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 2 T 348/2002 ve výroku o vině, trestu i náhradě škody. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl stěžovateli uložen také trest propadnutí věci (11 různých vrtáků, baterky, vrtačky, nože atd.) a podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody poškozené společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Jednání stěžovatele, za něž byl citovaným rozsudkem okresního soudu odsouzen, spočívalo (zkráceně řečeno) v tom, že v době od února do prosince 2001 v celkem 36 zjištěných případech na mnoha místech České republiky buď odcizil pokladničky s mincemi u veřejných telefonních automatů nebo finanční hotovost z těchto pokladniček, poté, co u nich odvrtal zámky. Odcizením peněz a poškozením zámků na mincovních automatech způsobil škodu v celkové výši 154.922,90 Kč. Zároveň tímto jednáním stěžovatel v některých případech telefonní automaty vyřadil z provozu, v jiných případech způsobil omezení jejich provozu jen na možnost tísňového volání. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2007 podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2007 sp. zn. 23 To 482/2007 podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvého stupně toliko ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud podle § 228 odst. 1 tr. řádu nově rozhodl tak, že uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené společnosti částku 138.185,50 Kč. Citovaný rozsudek krajského soudu byl z podnětu dovolání stěžovatele zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. 7 Tdo 704/2008; důvodem zrušení bylo procesní pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele jako obviněného, bez splnění podmínek uvedených v § 263 odst. 4 tr. řádu. Krajský soud poté věc znovu projednal ve veřejném zasedání a rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 8. 12. 2008, a to shodně jako předchozím zrušeným rozsudkem. Také toto v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, v němž uplatnil důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), c), e), g) a l) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 3. 6. 2009, jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. III. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě zopakoval námitky, které vznášel již v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků v trestním řízení. Pokud jde o hmotněprávní kvalifikaci jeho skutku, rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že v jeho trestní věci postupovaly podle právní úpravy účinné až od 1. 1. 2002, přestože všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu měly být spáchány ještě v roce 2001. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadami uvedenými v § 16 odst. 1 tr. zákona, podle nichž se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jak stěžovatel zdůrazňuje, byl podle právní úpravy, obsažené v ustanovení § 11 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001, vymezen rozsah principu ne bis in idem tak, že došlo-li k pravomocnému meritornímu rozhodnutí o dílčím útoku pokračujícího trestného činu, bylo vyloučeno konat trestní stíhání o zbylé části tohoto pokračujícího trestného činu. Stěžovatel má (zkráceně řečeno) za to, že pokud by v jeho trestní věci bylo postupováno podle právní úpravy platné do 31. 12. 2001, bylo by ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu nepřípustné jeho trestní stíhání pro ty dílčí útoky trestného činu, které nebyly postiženy rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 2 T 348/2002. V další části ústavní stížnosti navrhovatel namítal, že v trestním řízení došlo k porušení procesních předpisů týkajících se dokazování. Důkazy, na jejichž základě došlo k odsouzení stěžovatele, nebyly dle jeho názoru získány zákonným způsobem. Za vadné stěžovatel označuje především kriminalistické expertizy věcí, které byly nalezeny v autě stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že policisté jeho auto v rozporu s procesními předpisy a bez jeho souhlasu či jakéhokoli povolení prohledávali ještě před tím, než mu bylo sděleno obvinění. Stěžovatel má rovněž za to, že způsobem, jímž policie zajistila zámky pokladniček na místě činu, došlo k pozměnění mechanoskopických stop a znehodnocení těchto důkazů. Ze spisového materiálu nelze dle názoru stěžovatele dovodit, jakým způsobem byly na místě činu policií zajištěny zámky u jednotlivých pokladniček a zda vůbec byly příslušné expertíze podrobeny právě ty konkrétní zámky, jež pocházejí z příslušného místa činu. Stěžovatel se dále domnívá, že obecné soudy nesprávně posoudily jako usvědčující důkaz jeho doznání, učiněné v přípravném řízení. Doznání prý učinil po několikahodinových výsleších před policejními orgány jen proto, "aby už měl klid"; protože trpí neurastenií, "nebyl schopen si uvědomit, jaké důsledky jeho doznání má". Porušení ústavně garantovaného práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že v přípravném řízení neměl obhájce, ačkoliv byl mj. stíhán též pro trestný čin poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 182 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., ohrožený trestní sazbou s horní hranicí šesti let; byla tedy naplněna podmínka nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. řádu. IV. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k projednávanému návrhu. Vyjádření byla stručná; obecné soudy i státní zastupitelství označily námitky stěžovatele za nedůvodné a navrhovaly odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala skutkovou či právní argumentaci a pouze odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice. Za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 211/2005. V. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávně