III.ÚS 2455/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2455/19 ze dne 3. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019 č. j. KSOS 34 INS 6537/2014, 29 NSČR 89/2017-B-406 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2017 č. j. KSOS 34 INS 6537/2014, 4 VSOL 1500/2016-B-306, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1) VOKD, a. s., sídlem Nákladní 3179/1, Ostrava, a 2) Insolvenční agentura, v. o. s., sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v insolvenční věci vedlejší účastnice 1) jako dlužnice, jejíž insolvenční správkyní byla jmenována vedlejší účastnice 2), I. výrokem usnesení ze dne 4. 10. 2016 č. j. KSOS 34 INS 6537/2014-B-287 souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění ve výši 1 919 601,07 Kč stěžovatelce jako zajištěné věřitelce a II. výrokem vedlejší účastnici 2) uložil vyplacení tohoto výtěžku do 15 dnů od právní moci usnesení. Výrokem III. usnesení byla vedlejší účastnici 2) povolena záloha na odměnu ve výši 153 408,69 Kč. Krajský soud v odůvodnění zejména vyšel z toho, že na přezkumném jednání konaném dne 5. 9. 2014 byla zjištěna pohledávka stěžovatelky. 3. K odvolání vedlejší účastnice 2) bylo usnesení krajského soudu změněno usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 1. 2017 č. j. KSOS 34 INS 6537/2014, 4 VSOL 1500/2016-B-306 tak, že souhlas k vydání výtěžku zpeněžení stěžovatelce se neuděluje. Vrchní soud v odůvodnění zejména vycházel ze zjištění, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 11. 3. 2014, že úpadek vedlejší účastnice 1) byl zjištěn dne 13. 6. 2014, že pohledávka stěžovatelky byla zjištěna ve výši 25 183 038,33 Kč jako podmíněná pohledávka z bankovních záruk, včetně zajištění pohledávkami vedlejší účastnice 1) z vkladu na běžném účtu, a že předmětná pohledávka stěžovatelky ve výši 1 919 601,07 Kč vznikla až plněním zajištěného věřitele z bankovní záruky ve dnech 9. 3. 2015 a 28. 4. 2015. Z odůvodnění dále vyplývá závěr, že zajištění předmětné pohledávky stěžovatelky vzniklo současně se vznikem zajištěné pohledávky, což vrchní soud opřel o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zejména rozsudek ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4340/2011. S ohledem na § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění do 30. 5. 2017 (dále jen "insolvenční zákon"), jímž je upraven vznik práva na uspokojení ze zajištění po zahájení insolvenčního řízení, a na § 248 odst. 2 insolvenčního zákona upravujícího neúčinnost práva na uspokojení ze zajištění, je-li zjištěný úpadek řešen konkursem, dospěl vrchní soud k závěru, že vedlejší účastnice 2) neměla v době konání přezkumného jednání důvod zpochybňovat právo stěžovatelky na uspokojení ze zajištění, neboť v tomto okamžiku nebylo dosud rozhodnuto o způsobu řešení úpadku. Účinky prohlášení konkursu nastaly až ke dni 1. 7. 2015, tímto dnem se rovněž stalo neúčinným právo stěžovatelky na uspokojení ze zajištění. Návrh na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění podala vedlejší účastnice 2) až dne 11. 4. 2016. Na tomto místě je v odůvodnění zdůrazněno, že vedlejší účastnice 2) sama navrhovala výtěžek nevydávat. Vrchní soud se rovněž vypořádal s argumentací stěžovatelky zpochybňující oprávnění vedlejší účastnice 2) jako insolvenční správkyně k podání odvolání. 4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), měly podle stěžovatelky zakládat otázky, zda je insolvenční správce oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud zcela vyhověl návrhu insolvenčního správce a udělil mu souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, zda je insolvenční správce oprávněn za použití § 248 insolvenčního zákona měnit výsledky přezkumného jednání, ačkoliv mu důvody případné neúčinnosti byly známy již při tomto přezkumném jednání, a jak má být vykládán princip akcesority zástavního práva k podmíněným zajištěným pohledávkám přihlášeným do insolvenčního řízení. V této souvislosti dodala, že zjištění přihlášené pohledávky zapsané v seznamu přihlášených pohledávek zakládá pro věřitele podle § 192 odst. 3 a § 312 odst. 4 insolvenčního zákona vykonatelný exekuční titul, proto vyjádřila nesouhlas se závěrem krajského soudu. Za nepřiléhavý rovněž označila poukaz vrchního soudu na dřívější judikaturní závěry, neboť skutkové stavy v jimi posuzovaných věcech jsou odlišné. Sama naopak odkázala na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 29 Odo 579/2003, zejména na závěr, že insolvenční soud i insolvenční správce jsou vázáni závěry přezkumného jednání. K akcesoritě zástavního práva stěžovatelka uvedla, že vznik zajištění k okamžiku vzniku zajištěné pohledávky není obsažen v právní úpravě, přičemž jej sama právní úprava ani nepředpokládá. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. KSOS 34 INS 6537/2014, 29 NSČR 89/2017-B-406 bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. K první otázce formulované stěžovatelkou Nejvyšší soud uvedl, že vedlejší účastnice 2) podala soudu návrh na vydání výtěžku zpeněžení stěžovatelce jako zajištěné věřitelce nikoliv o své vlastní vůli, nýbrž na základě pokynu insolvenčního soudu. Z tohoto podání je však zřejmý zjevný nesouhlas s takovým postupem. Za dané situace pak nelze odvolání vedlejší účastnice 2) ve smyslu § 218 písm. b) o. s. ř. označit jako podané někým, jehož návrhu bylo soudem prvního stupně plně vyhověno. K druhé otázce Nejvyšší soud odkázal na závěry vyslovené ve svém dřívějším usnesení ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSČR 16/2011, přičemž dovozuje, že stěžovatelka tyto závěry ve svém dovolání zkresluje, domnívá-li se, že účinky § 248 odst. 2 dopadají pouze do sféry hmotného práva. Podle Nejvyššího soudu dopadají i na poměry insolvenčního řízení. Nejvyšší soud dále, a to opět i s odkazem na dříve vyslovené závěry, vyvrátil tvrzení stěžovatelky, že výsledek přezkumného jednání je pro insolvenční soud i insolvenčního správce konečný a nezměnitelný. K poslední otázce vztahující se k akcesoritě zástavního práva u podmíněných zajištěných pohledávek Nejvyšší soud odkázal na ustálené judikaturní závěry, že zástavní právo zajišťující pohledávku, která vznikne teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je závislý na splnění odkládací podmínky, vznikne nejdříve dnem vzniku této zajištěné pohledávky. Nejvyšší soud se v posledním bodu odůvodnění rovněž soustředil na dopady novelizace § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona ke dni 1. 6. 2017. Vzhledem k vydání usnesení vrchního soudu ke dni 26. 1. 2017 nemohla mít změna insolvenčního zákona v nyní posuzované věci žádný vliv na správnost tohoto rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci řízení před obecnými soudy odděleně zaměřuje svoji argumentaci na tvrzené porušení práva vlastnit majetek a porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces. 7. K porušení práva na soudní ochranu v prvé řadě uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu se nevypořádává s její argumentací o rozpornosti dosavadní judikatury o okamžiku vzniku zástavního práva. Z ní má podle stěžovatelky zejména vyplývat, že zástavní právo zajišťující budoucí pohledávku existuje od samého počátku, avšak jeho realizační funkce se prosadí teprve dnem vzniku pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 1424/2005). Z pozdějšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4340/2011, z nějž při rozhodování v nyní posuzované věci obecné soudy rovněž vycházely, však vyplývá, že zástavní právo vzniká současně se vznikem zajišťované pohledávky. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že závěry pre