III.ÚS 2456/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2456/20 ze dne 24. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., t. č. Vazební věznice České Budějovice a stěžovatele K. M., t. č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupených JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2020 č. j. 5 Tdo 1208/2019-11860, a to "v části, kterou zůstávají zbývající části výroku pod bodem IV. rozsudku nezměněny", proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 4 To 8/2018-11320 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 9 T 1/2007-10471, a to ve vztahu ke stěžovatelům, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (mimo části výroku, kterou byl zrušen trest propadnutí majetku), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud"), a to ve vztahu ke stěžovatelům, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4) tr. zákona spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, u stěžovatelky zčásti samostatným jednáním, dále trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákona (ve znění zákona č. 134/2002 Sb., účinného do 1. 7. 2008), spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, u stěžovatelky zčásti samostatným jednáním. Uvedené trestné jednání spočívalo, stručně řečeno, v tom, že skupina obviněných vytvořila mezi roky 2001 a 2004 společenství osob s vnitřní strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činnosti, každý v rámci své konkrétní pozice, kterou v rozhodnou dobu zastával, a tito se zaměřili na neoprávněnou manipulaci s majetkem spadajícím do konkursních podstat označených úpadců, který byl odčerpáván či záměrně snižován s cílem poškodit konkrétní úpadce, resp. jejich věřitele. Za uvedené jednání byli stěžovatelé odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a v zákazu podnikání jako fyzické osoby s předmětem podnikání investorsko-inženýrské činnosti ve stavebnictví a strojírenství, činnosti organizačního a ekonomického poradce, činnosti realitních kanceláří, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej včetně zprostředkování nákupu a prodeje zboží, na dobu osmi let a k trestu propadnutí majetku. Stěžovatelům byla dále uložena povinnost k náhradě škody. 3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé odvolání, z jehož podnětu zrušil vrchní soud napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v části o trestu a sám nově odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou, k trestu zákazu činnosti (ve shodném rozsahu jako krajský soud) u stěžovatelky na dobu pěti let a v případě stěžovatele na dobu šesti let a dále k trestu propadnutí majetku. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé a další obvinění dovolání. Napadeným usnesením zrušil Nejvyšší soud část rozsudku vrchního soudu, kterou byl obviněným uložen trest propadnutí majetku. V ostatních částech ponechal Nejvyšší soud rozsudek nezměněn. 5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí a předchozího průběhu řízení účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k uložení trestu v souvislosti s délkou řízení. Nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, pokud jde o razantní snížení trestu či aplikaci testu proporcionality, neboť se nezabýval skutečnými dopady porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k oběma stěžovatelům a zejména v souvislosti s uloženými tresty a jejich výkonem po době, která fakticky dvakrát přesahuje přiměřenou délku řízení, jak je judikována Ústavním soudem a Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Trest uložený vrchním soudem neodpovídá zákonným ustanovením. Poukazují na judikaturu Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu. Pokud by stěžovatelé trestnou činnost spáchali, tato byla pouhým zlomkem ve vztahu k trestné činnosti, která byla předmětem trestního řízení. Trest odnětí svobody byl pak zkrácen "jen o 28 %". Při skutečném použití testu proporcionality by trest odnětí měl být trestem podmíněným. 7. Stěžovatelé vznáší námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Ten spatřují ve skutečnosti, že krajský soud neodůvodnil zamítnutí provedení navržených důkazů. Omluva Nejvyššího soudu s tím, že k pochybení došlo s ohledem na složitost věci, nemůže dle stěžovatelů obstát. 8. Nejvyšší soud dle stěžovatelů bagatelizoval vyjádření znalce Ing. Kubíka a odůvodňoval postup krajského soudu podle znaleckého posudku A-Consult plus, s. r. o., když toliko z něho pak vychází výpočet údajného poškozování. Nejvyšší soud nezmiňuje, že postup výpočtu byl ústavem proveden bez řádného zadání a zdokumentování. Stěžovatelé prokázali, že kromě oceňovaných položek znaleckým ústavem byla provedena řada dalších prací, což řešilo právě odborné vyjádření Ing. Kubíka, které nevycházelo pouze ze sdělení stěžovatele, jak uvedl Nejvyšší soud, ale i z dalších důkazů. Z předchozího dokazování vyplynulo, že zpracovatelé posudku, kteří ani sami znalci nejsou, oceňovali pouze to, co jim bylo ukázáno a způsobem, který byl od nich požadován. Byť posudek nebyl správně zadán, byl vypracován bez doložení podkladů a zvolení správné metody ocenění, navržené důkazy soud proto zamítl. 9. Na extrémní nesoulad pak poukazují stěžovatelé v rozhodování soudů o údajné legalizaci výnosů prostřednictvím společnosti POPLARS SOLUTIONS LIMITED. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění vrchního soudu, blíže se však námitkami nezabývá, především neřeší skutečnost, že bylo v řízení prokázáno, že žádné platby fakticky do zahraničí nebyly poukazovány a zahraniční společnost ani žádné platby neobdržela. Důkazy týkající se této firmy jsou až na jedinou výjimku nepodepsané, neorazítkované. Ačkoliv stěžovatelka pravost jejího podpisu na jediné smlouvě s touto firmou popřela, odvolací ani dovolací soudy tento rozpor neřešily, posudek z oboru písmoznalectví nebyl zadán. Údajné vyvádění finančních prostředků získaných v konkurzu prostřednictvím výše uvedené společnosti je dovozováno z posudku Ing. Ivo Strejce, tomu stěžovatelé vytýkají účelovost. Tento posudek však paradoxně v souvislosti s vyjádřením znalce svědčí o tom, že všechny práce byly subdodavatelsky prováděny, a to i jiným zákazníkům. Stěžovateli navrženými důkazy vyvracejícími závěry soudu o tom, že stěžovatelka a firma INTTHERM práce nedělali a náklady byly fiktivními náklady za poradenskou činnost vyváděné přes zahraniční firmy, se soudy nezabývaly. 10. Porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k odnětí zákonného soudu spatřují stěžovatelé v přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci. Tuto námitku sice v dovolání neuplatnili, nicméně byla uplatněna dalším z odvolatelů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s