Ústavní soud III.ÚS 2519/23 – Změna poměrů

Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv podle čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, v řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, rozhodovaly obecné soudy o zvýšení výživného na dvě nezletilé děti stěžovatele. O výši výživného naposledy rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 1. 2023, č. j. 18 Co 269/2022-269, proti kterému podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 698/23 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel v nyní posuzovaném řízení podal návrh na snížení výživného, který Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") zamítl rozsudkem ze dne 13. 4. 2023 č. j. 3 P 46/2012-323, neboť neshledal změnu poměrů účastníků podle § 923 občanského zákoníku, oproti době, kdy bylo o výživném naposledy rozhodováno. Krajský soud zrušil napadeným usnesením rozsudek okresního soudu a zastavil řízení, neboť nastala překážka věci rozsouzené podle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu a věc nemůže být projednána znovu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud při posuzování změny poměrů bral v potaz pouze absenci změny poměrů na straně stěžovatele, ne matky nezletilých. Stěžovatel namítá, že nastala změna ve výši příjmů matky, kterou okresní soud pouze konstatoval, ale nevyvodil z ní žádné závěry. Další namítaná pochybení jsou bezprostředně vázána na stěžovatelovo procesní a rodinné postavení. Stěžovatel považuje za obecně známou skutečnost, že v podmínkách České republiky je nesrovnatelně obtížnější domoci se snížení výživného ve srovnání s jeho zvýšením a modelově je mnohem vyšší význam pro rozhodnutí přikládán zvýšení příjmu otce než opačné situaci, tedy zvýšení příjmu matky či propadu příjmu otce nezletilého dítěte.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Rodinné vztahy a okolnosti, jež je ovlivňují, se mohou měnit. Je nezbytné, aby na tyto změny bylo včas reagováno, přičemž je nepochybné, že musí jít vždy o změny závažné, pro dítě podstatné a jeho život ovlivňující. Ustanovení § 909 občanského zákoníku a § 475 zákona o zvláštních řízeních soudních stanovují, že změnou v poměrech je nutno rozumět podstatnou změnu v takových skutečnostech, které tvořily skutkový poklad pro předchozí rozhodnutí soudu. Posouzení podstatné změny v poměrech vyžaduje velmi důkladné a podrobné důkazní řízení, neboť je stejně závažné a zásadní, jako bylo řízení předcházející. Je často velmi složité posoudit, zda změna poměrů je do té míry zásadní, že odůvodňuje změnu soudního rozhodnutí.

Stěžovatel v posuzovaném řízení netvrdil ani nedoložil, že by došlo k jakékoliv změně poměrů, která by bezprostřední podání návrhu na novou úpravu výživného odůvodňovala (návrh podal stěžovatel dne 15. 2. 2023, tedy již před rozhodnutím Ústavního soudu o jeho předcházející ústavní stížnosti). Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je tedy založena pouze na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilé, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a zjevně tudíž nemá ústavněprávní rozměr. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že krajský soud svůj závěr dostatečně konkrétně a logicky odůvodnil.

Přestože stěžovatel namítá porušení práva podle čl. 3 odst. 1 Listiny, na podporu svého tvrzení nepodává žádnou relevantní argumentaci.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.